Skryté trhliny

Připadá si trapně, neměl sem vůbec chodit.

Když Šárka přijela před pár měsíci v rámci turné k novému románu k nim do města, Zbyšek se odmítl zúčastnit. „Nepůjdeš na to čtení?“ divila se jeho žena Marta. „Vždyť je to tvoje spolužačka. Viděla jsem tě, jak čteš každou její knížku. Některé dokonce dvakrát.“

„Nepřeháněj,“ odbyl ji. „Je to bývalá spolužačka. Dva roky jsme spolu studovali na magistru, to je toho. Nejsme si blízcí. Navíc, já čtu všechno nejmíň dvakrát. Poprvé zkouším, jestli mě kniha dokáže strhnout, vybudit emoce. Podruhé to analyzuju. Kriticky, hloubkově,“ snažil se to zamluvit, protože si s Šárkou blízcí byli.

Možná stále jsme, uvažuje Zbyšek. Jak moc, to Martě nepřizná. Neporozuměla by tomu, co mezi ním a Šárkou bylo. Nic sexuálního, dokonce ani žádné rande, které by bylo hodné toho označení, neproběhlo. Jen – pokud si Zbyšek dobře vzpomíná – naprosté souznění mladých duší v pohledu na svět, na literaturu, na krásu. Dva kratičké roky na vysoké, kdy byla konstelace hvězd neopakovatelná a realita všedních životů vzdálená, až nepředstavitelná.

Dnes Zbyšek neví, jestli si to jen nenalhával, jestli to Šárka cítila stejně. Po promoci, když nesehnal práci v oboru a sice s červeným diplomem, zato bez peněz se vrátil do rodného kraje, potkal Martu, založil rodinu a Šárku už nekontaktoval. Hodnoty, které sdíleli, byly stejně tytam.

Ona se stala úspěšnou autorkou bestsellerů a celebritou v kulturních kruzích. Adaptace jejích knih se hrály na divadlech a ve vývoji byl dokonce film. On byl trojnásobným tatínkem s obezitou prvního stupně a jediné, co u něj bylo na vzestupu, bylo vypadávání vlasů. Nemohl na to čtení tenkrát v místní knihovně jít. Nedokázal pohlédnout do zrcadla minulosti, které mu Šárka, byť nevědomky, nastavovala.

Teď tu ale je. Na knižním veletrhu – na mnohem větší akci, kde jak doufá, zapadne v davu Šárčiných fanoušků. Chce si jen zpovzdálí poslechnout její besedu, doufat, že se nesetkají pohledem, a zmizet po anglicku. Respektive po česku – to znamená žádný koktejl na afterparty, která Šárku nepochybně čeká, ale pěšky na nádraží a rychlíkem domů s plechovkou plzně z trafiky a taškou plnou knížek za výprodejové ceny.

Zbyšek se opře o sloup vzadu v amfiteátru a přes několikasethlavý dav vyhlíží, kdy autorka konečně vystoupí na pódium. Dává si na čas. Má na to právo, pomyslí si. Je to rocková hvězda literárního nebe. Zajdu si zatím pro pivo, rozhodne se Zbyšek.

U stánku spatří známou tvář. Potlačované emoce ho přinutí udělat něco, co jinak nemá v povaze. Předběhne.

„Promiňte, pane. Vy jste mě snad neviděl?“ ohradí se obstarožní hipster v khaki kalhotách a lehkém blejzru.

„Nazdar, Erneste.“

„Zbyšku?“

Za mužem jménem Ernest se dotčeně ozve asi dvacetiletá dívka: „Vy nevíte, s kým máte tu čest?“

Nadutost otázky Zbyška přiměje vyprsknout. Sjede ji pohledem od hlavy k patě a hned je mu to jasné – studentka filozofické fakulty, nepochybně jedna z Ernestových svěřenkyň, další bezhlavě zaláskovaná do přítomného doktora Blábola.

„Vím dobře, s kým mám tu čest, slečno…“

„Jorga.“

„Slečno Jorgo. Ale prosím – poučte mě.“

Jorga si odkašle. „Ernest Babor je nejvýraznějším hlasem současné –“

„Současné generace literární kritiky,“ dořekne s ní Zbyšek unisono. „Ano, čtu to každý měsíc v medailonku v magazínu. Víte, tady Ernest mi drží místo. Že jo, Erneste? On mi totiž vždycky drží místo.“

Blábol-Babor se pousměje. Zbyšek si přeje, aby to byl úsměv nervózní. Jak rád by ho vyvedl z míry. Kdyby tak ta uvědomělá obdivovatelka věděla, že v prapůvodu Ernestova skvostného renomé leží diplomka, kterou za něj Zbyšek napsal… Za příliš mrzký peníz, jak si později mnohokrát vyčítal. Možná by se teď nedívala na Zbyška jako na psí hovínko, které si musí urychleně setřít z konopné tenisky. Anebo stejně dívala. Zbyšek si schválně pěstuje styl zahradníka na výletě do hobby-marketu. Je to obrana, aby se s ním takové přemoudřelé typy, co vědí o literatuře úplnou tužku, nedávaly do řeči.

Konečně něco řekne i Ernest: „Jdeš se podívat na Šárku?“

„Chmm.“

„Slíbila mi po besedě rozhovor. Ze staré známosti. Nechceš se přidat? Zavzpomínáme na zlatý časy. Víš, že ze Smrčka je konečně profesor? Chtělo to jen dvakrát vyměnit děkana.“

„Však si to taky jako jediný z těch, co nás učili, zasloužil,“ vypadne Zbyšek na chvíli z role.  Připomenou se mu doby, kdy s Ernestem, Šárkou a ostatními spolužáky akademickými klevetami žili.

„No tak pojď, Šárka určitě nebude proti.“

„Promiň, to dneska nedám.“ Neřekne, že by to nedal ani jakýkoliv jiný den. Místo toho dodá: „Musím být doma do osmi. Uspávat.“

Zbyšek ví, že péče o cokoliv nad úroveň kaktusu je pro Ernesta nepředstavitelný závazek. Blábol se na něj podívá soucitně, jako by otcovství byla nějaká těžká choroba. Zbyška popadne chvilková úzkost, že duel zase prohrál, ale pak si uvědomí, že vskutku je to nemoc, a díkybohu nevyléčitelná. Doktoři jí říkají láska k vlastním dětem.

„Nic z toho nebude, sorry,“ řekne Zbyšek, „ale určitě ode mě Šárku pozdravuj. Měj se, Erneste. Vy taky, slečno Jorgo. Uvolním vám konečně cestu, abyste mu mohla pohodlně vlézt do zadku.“

Zbyšek bleskurychle popadne pivo, hodí na pult patřičný obnos, a ztratí se v davu. Jen si ještě neodpustí: „Není tam už poněkud těsno?“

Vrátí se do publika právě včas. Šárčini fanoušci se ztiší, neboť na pódium zasvítí bodový reflektor, ozařující designové křesílko, vedle něhož je na stolku vyskládaná pyramida výtisků nejnovějšího románu. Z tmavé obálky září titul: Skryté trhliny.

Autorka přichází. Za bouřlivého potlesku.

Od prvních vteřin, kdy má Šárčinu přítomnost na dosah pár desítek metrů, se zcela ztratí ve vodopádu jejích slov. Ten pocit souznění je zpět. Zbyšek jí naprosto rozumí. Odpovídal by úplně stejně, kdyby mu moderátor – je opravdu tak přitroublý, nebo to jen hraje? – pokládal tytéž dotazy. Než Šárka zdvořile zareaguje, zamyslí se a přitom si odhrne z čela vlnité vlasy barvy lesního medu. Stejně jako to dělala kdysi.

Beseda s Šárkou Lapenou, autorkou řady bestsellerů včetně nejnovějších Skrytých trhlin, trvá půl druhé hodiny. Zbyškovi uteče stejně rychle jako dva roky, kdy se s Šárkou vídal takřka denně. Jako fragment snu těsně před probuzením. Sotva otevře oči, rozplyne se. Ale to on nechce. Rád by si ji podržel. Ještě aspoň o chvilinku dýl.

Dav fanoušků se valí k Šárce pro podpis.

Na autogramiádu je vyhrazeno jen třicet minut. Beztak to nemůže stihnout, pomyslí si Zbyšek při pohledu na délku fronty. A já pak stejně musím na vlak.

Udělá něco, co by od sebe nečekal. Stoupne si na konec fronty.

***

Šárka Lapená – to jméno je samozřejmě pseudonym, který si zvolila, protože jejím tématem jsou ženy lapené v disfunkčních vztazích, ať už s partnery nebo s přítelkyněmi, rodiči či dětmi – se podepisuje rychle, až ji bolí ruka. Chce to mít za sebou. Obyčejně je ke čtenářům vstřícná, ale dnes se potřebuje dostat ze spárů veřejnosti a uzavřít se ve své soukromé bublině. Ideální by byla věž ze slonoviny, obehnaná trojitým vodním příkopem. Ráno jí totiž přišel další výhružný e-mail.

K tomu ještě ten domluvený rozhovor s Ernestem. Nakladatel na něm trvá. Interview plus příznivá recenze v Baborově domovském magazínu budou dobré pro promo. „Potřebujeme další promo?“ protestovala, ale odpověď zněla jasně: „Dokud nenapíšeš stotisícový hit, tak ano. Mimochodem, jak jsi na tom s první verzí rukopisu?“

Pro spisovatele, ani pro spisovatelku, není neslušnější otázky, a tak aby na ni nemusela odpovídat, Šárka s rozhovorem souhlasila. Ale je vystrašená.

Ne z Babora. Nějaký šílenec jí píše anonymní e-maily a z jejich tónu se zdá, že jeho posedlost Šárkou se stupňuje. Šárka je jen kousíček od toho obrátit se na policii. Ale na druhou stranu, ona je přece Šárka Lapená, krucinál. Copak silné ženy nejsou jejími hlavními hrdinkami? Chce to zvládnout sama. Musí to zvládnout.

Čas vyhrazený na podpisy co nevidět vyprší. Naštěstí už se blíží konec toho autogramu chtivého zástupu.

Mezi posledními čtenáři s výtiskem Trhlin v ruce se motá i figura, která jako by tam vůbec nepatřila. V Šárce instinktivně hrkne. Ale pak jí ta osoba začne být povědomá. Nejistým krokem přichází. Je to on? Poznává ho podle držení těla. Jak moc se změnil!

Přes veškerou snahu se Šárka nedokáže ovládnout – zvlhnou jí oči dojetím. Konečně důvěrně známá tvář. Konečně někdo, komu může doopravdy věřit.

„Zbyšku!“

Zbyšek Machálek před ní stojí, jako by tomu sám nemohl uvěřit. Zírá na ni jako na jako na abstraktní malbu nebo snový výjev spíš než na ženu z masa a kostí.

Šárka prohodí směrem k asistentovi, jehož jí dohodili pořadatelé: „Konec autogramiády, prosím.“ Vstane a přejde ke Zbyškovi. Obejme ho, co nejvřeleji dokáže. Jeho strnulá póza povolí. Upustí tašku s knihami a obejme ji taky.

„Vypadáš děsně,“ pošeptá mu do ucha hned potom, co ho líbne na tvář. Doufá, že z jejího tónu pozná, že to myslí s humorem.

„Zato ty. Vůbec jsi nezestárla,“ vykoktá ze sebe Zbyšek.

Ano, určitě není ve své kůži. Za starých časů by pohotově pronesl duchaplnější průpovídku.

„Zkoušela jsem ti psát – ty máš nový číslo? Co pořád děláš? Proč se neozveš?“ vyzvídá Šárka, zatímco si hřbetem ruky utírá slzy. Jsou to dílem slzy štěstí ze shledání a dílem ani-neví-čeho. Možná úlevy, protože toho na ni je v poslední době moc a Zbyšek… Už sama Zbyškova přítomnost jí vnáší klid do duše. Nahlas by to nepřiznala a rozhodně by to nenapsala do knihy, ale je ráda, že v tu chvíli není sama. „Čím se vůbec živíš?“

„Jsem soukromý detektiv.“

„Fakt?“

„Ne, ale vždycky jsem to chtěl říct.“

Konečně Zbyšek, jak ho zná. Oba se usmějí.

Náhle ji něco napadne. „Prosím tě, mohl bys se mnou na pět minut do šatny? Potřebuju ti něco ukázat, ale za chvíli mám –“

„Rozhovor s Ernestem Baborem,“ dořekne za ni.

„Jak to víš?“

„Jsem soukromý detektiv,“ zopakuje Zbyšek.

„Nech toho.“

„Potkal jsem ho před besedou,“ vysvětlí. „Nezapomněl se zmínit.“

„Je pořád stejnej. Moc velká huba na tak malý mozek.“

Zbyšek pohlédne na hodinky. Šárce připadá, že počítá, kolik má času. Pak ale mávne rukou. Je ráda, že si to kvůli ní nechá ujít, ať už měl v plánu cokoliv.

„Tak pět minut,“ řekne Zbyšek.

Šárka ho zavede do zákulisí v pavilonu na výstavišti. Šatna je to malá. Jedna židle, toaletní stolek, zrcadlo, věšák, kde má pověšenou kabelku. Když se uvnitř dva lidé zavřou, je takřka nemožné, aby si nezasahovali do intimní zóny.

„Co se děje? Co blázníš?“ diví se Zbyšek.

Šárce je jasné, že mu musí v tu chvíli připadat paranoidní. Vytáhne z kabelky vytištěný e-mail z dnešního rána.

„Co mi na to řekneš, detektive?“

Zatímco Zbyšek čte, Šárka si ho prohlíží. Asi opravdu blázní, když věří tomuhle obtloustlému zarostlému hipíkovi. Na škole byl možná jeho neupravený styl výrazem jisté non-konformity, ale muž, jemuž táhne na čtyřicet a tak okatě se zanedbává, je spíš k politování. Jako by si nezasloužil svět a svět si nezasloužil jeho v nejlepší verzi, jakou mu může poskytnout, napadne Šárku a chce si tu poznámku zapsat pro budoucí použití, ale než stačí vytáhnout notes, Zbyšek má dočteno. Mračí se podává jí papír zpět.

„Tohle není prdel,“ řekne bez okolků.

„Viď. Co budeme dělat?“

„My?“

„Pomoz mi to nějak vyřešit, prosím. V tichosti. Žádné skandály. Nechci do toho zatahovat policii. A už vůbec ne bulvár.“

„Šárko, já… Musím domů. Mám tam Martu. To je moje Marta, totiž moje žena. Moje žena Marta. A taky mám tři děcka. Nejmladšímu je teprve rok. Nemůžu ti dělat osobního strážce. Vlastně už jsem měl bejt na cestě zpátky.“

„To není první e-mail,“ namítne Šárka.

„Jak dlouho ti chodí?“

„Dva měsíce.“

„A jak často?“

„Tak třikrát do týdne.“

„Fúha, čtyřiadvacet mailů?“

Šárka přikývne. „Tohle je číslo dvacet pět. Jsou čím dál horší.“

Zbyšek si povzdechne. „Dobře. Přepošli mi je. Prostuduju si to. Ale slib mi, že když usoudím, že ten chlap je fakt magor, a doporučím ti jít na policii, tak mě poslechneš.“

„Jak víš, že je to chlap? Nikdy se nepodepsal, nebo nepodepsala. A používá tvary sloves, ze kterých rod nevyplývá.“

„Nezamlouvej to, ty lingvistko! Tak slibuješ?“

„No jo.“

„Do háje. Ty si stejně uděláš, co budeš pokládat za nejlepší.“

„Odhadl jste mě dobře, detektive Machálku,“ škádlí ho.

Zbyšek otevře dveře. Zarazí se a vytáhne z kapsy pomačkanou účtenku a krátkou tužkou na ni něco načmárá. „Na. Moje současný číslo. Zavolej mi zítra odpoledne nebo napiš na whatsapp.“

Šárka k němu přistoupí, znovu ho obejme a znovu políbí. Tentokrát na ústa. Ani na jedné straně není vůle zapojit do hry jazyk, a tak i když je polibek vlhký, stále by se dal označit za kamarádský. Zbyšek jí nikdy nerozbušil srdce víc než jako blízký přítel. A ona jemu? Dřív se Šárka domnívala, že pro ni slabost měl, ale poslední roky, kdy ji ignoroval, ji přisvědčily o opaku.

Zahledí se mu zhluboka do očí. „Děkuju,“ hlesne.

„Vždy k službám, dámo,“ posune si prsty neviditelný klobouk.

To ji rozesměje. Zajede mu rukama do vlasů a pocuchá je. Pár vlasů i s kořínky se poroučí ze Zbyškovy hlavy a snesou se Šárce na rukáv džínových šatů.

Zbyšek odejde.

Z druhé strany pavilonu přichází Ernest Babor. Za ním kluše jakási slečinka se zrcadlovkou na krku. Šárka si ještě jednou otře oči, zkontroluje se v zrcadle a pak na ně mávne.

Ať už to mám za sebou.

***

Už tak je Marta Machálková naštvaná, a zvonek u dveří ji vytočí takřka do nepříčetnosti. Kdo se to k nim, proboha, dobývá v deset večer?

Jako by nestačilo, že se Zbyšek vrátil teprve před hodinou; později, než slíbil, později, než se domluvili. Prý mu těsně před nosem ujel vlak. Veškerá večerní rutina spojená s hygienou a ukládáním dětí do postele tak padla na ni a se třemi ratolestmi to není opravdu žádná sranda.

Teď je Zbyšek v pokojíčku, uspává prostředního syna, kterému se klížící se očka opět rozzářila, jakmile zaslechl tátu vstoupit do dveří. Marta si při pohledu na stav kuchyně a obýváku, kde to vypadá jako po nájezdu mongolské hordy, rezignovaně povzdechne a jde si do lednice pro prosecco. S bublinkami a sluchátky, až si pustí svůj oblíbený podcast, se jí bude uklízet veseleji.

A to ji naštve zřejmě úplně nejvíc, taková prkotina, ale zároveň poslední kapka do poháru náročného dne. Zbyšek prosecco dopil a neobtěžoval se jí to říct, natož aby – nedej bože – sám koupil nové a dal ho chladit.

Do toho ten zvonek. Příchozí se nespokojí s jedním zazvoněním. Vytrvalý nepříjemný hluk zaručeně probudí všechny děti. A taky že ano – z pokojíčku už se ozývají hlasy. Rozespalé pokňourávání.

Marta jde otevřít. Za mléčným sklem ve dveřích spatří modře blikající majáky. Zamrazí ji z toho u srdce. Na vteřinu strne v pohybu. Přeje si zastavit čas a rychle vymyslet, jak odvrátit tu katastrofu, která se na ni zpoza dveří vyvalí. Ale žádný způsob ji nenapadne. A zvonek zvoní a zvoní.

„Mohli byste toho laskavě nechat? Tady spí děti!“

Na rohožce postávají dva policisté. Muž a žena. Jsou sice v civilu, ale o jejich profesi Marta nepochybuje. Na cestě totiž stojí označené auto, to, které ozařuje celou ulici trhaným modrým světlem, a další dva uniformovaní strážníci.

Kdyby snad Marta váhala, vytáhnou hned služební průkazy a představí se.

„Dobrý večer. Já jsem poručík Matouš Hanus a tohle je komisařka Iveta Rauvolfová. Jsme z kriminální policie. Je doma Zbyšek Machálek?“

„Ano, to je můj muž. Co mu chcete?“

Komisařka Rauvolfová nahlédne do svých poznámek. „Tak to vy musíte být Marta Machálková. Potřebovali bychom se vašeho manžela na něco zeptat.“

„On je – totiž on… uspává děti. Celý den byl pryč, před chvílí se vrátil.“

„Co se děje?“ ozve se Zbyšek z chodby. V náručí má nejmladší dceru, brečí, šok z nečekaného probuzení ji rozhodil nejvíc ze všech dětí.

„Pan Machálek?“ zeptá se poručík Hanus. „Znáte slečnu Šárku Vidlovou?“

„Nikoho takového neznáme,“ přispěchá s odpovědí Marta.

Zbyšek ji však překvapí: „Ano, znám. Před pár hodinami jsem s ní mluvil na knižním veletrhu.“

Marta si vzpomene, že Zbyškova slavná spolužačka se nejmenovala Šárka Lapená odjakživa. Pseudonym si zvolila s vydáním prvotiny. To bylo ještě v době, kdy se Zbyškem studovali. Manžel se jí o tom musel zmínit. O čem už se ale nezmínil, bylo to, že se s ní dnes setkal.

„Obávám se, pane Machálku, že budete muset s námi,“ řekne komisařka Rauvolfová. Martě se nelíbí. Je to kostnatá upjatá ženská v šedém kostýmku, působí jako úřednice z dob minulého režimu.

„Proč? Co se stalo? Něco se Šárkou?“ Zbyšek přistoupí k Martě a předá ji plačící dceru. Potom se ji pokusí pohladit po zádech, ale Marta před jeho dotykem ucukne. Vadí jí, s jakou starostlivostí se vyptává na Šárku, na ženu, s níž se údajně několik let nevídá. To gesto kriminalistům bohužel neujde.

Policisté se na sebe podívají, jako by se na něčem telepaticky domlouvali. Rauvolfová na Hanuse nenápadně kývne. Ten řekne: „Šárka Vidlová, pro vás spíš Šárka Lapená, je mrtvá. Vypadá to na vraždu. A máme důvěryhodné svědectví, pane Machálku, že vy jste byl poslední, kdo s ní přišel do styku.“

„Jak do styku?“ vyhrkne šokovaná Marta.

Rauvolfová se na ni neotočí a mluví pouze na Zbyška: „Viděli vás vycházet z její šatny.“

„Kdo mě viděl?“ zeptá se Zbyšek. „Ernest Babor? Ten s ní měl domluvený rozhovor ještě po mě. Zeptejte se jeho.“

„Zeptáme, pane Machálku. Ale dál bude lepší, když si popovídáme u nás. Máme ještě další důkazy, které budete muset vysvětlit.“

„Jaké důkazy, co to plácáte?“

„Třeba účtenku s vaším telefonním číslem,“ odvětí suše Rauvolfová.

Marta jen němě přihlíží divadlu, které se před ní odehrává. Jako by ta scéna nebyla z jejího života, jako by se to dělo někomu jinému, nějakým hercům v televizi.

„Jsem zatčený? To mě jako vezete na výslech?“ vzteká se Zbyšek a hlas mu pomalu přechází do hysterie. „Mám si shánět právníka?“

„Zatím není potřeba,“ řekne poručík Hanus a mírným tónem se snaží klidnit Zbyškovy emoce. „Nejste zatčen a nejde o výslech, jen o podání vysvětlení. Je mi líto vaší ztráty, zřejmě jste si byli s Šárkou blízcí. Tím spíš byste nám měl být nápomocný. Aby se její smrt vysvětlila.“

Marta nemůže uvěřit vlastním uším. Zřejmě si byli se Šárkou blízcí? Všimne si, že ji komisařka pozoruje jako dravec, a tak se snaží nedat na sobě nic znát.

„Dobře, dobře,“ řekne Zbyšek, jako by náhle podvolil. „Vezmu si jen osobní věci. Promiňte, holky,“ obejme Martu s dcerou, malé dá pusu do vlásků a odchází s kriminalistou a sedá si s ním do auta.

Hanus mávne na komisařku: „Můžeme jet?“

Martu snad kromě sluchu šálí i zrak. Její muž, její Zbyšek, dobrovolně nasedl do policejního auta a odjíždí kamsi na kriminálku podat vysvětlení ohledně vraždy slavné spisovatelky. Ze strnutí ji vytrhne až hlas Rauvolfové. Marta si neuvědomila, že komisařka stále stojí u dveří.

„Na vašem místě bych to hledání právníka neoddalovala. Mimochodem, nepůjčila byste mi hřeben, kterým se češe váš manžel?“

„Až budete mít povolení,“ odvětí Marta a zabouchne Rauvolfové před nosem. „Dobrou, krávo!“ řekne si v duchu.

Odnese dceru zpátky do pokojíčku a do postelí zažene i ostatní děti, jež zvědavě nakukovaly do chodby. Posadí se vedle nich a pustí jim audiopohádku. Na otázky Kde je táta? odpoví vyhýbavě.

Brzo se vrátí.

Marta zhasne. Pokoj plný hraček ozařují jen tlumená světýlka na nočních stolcích. Majáky před domem už odjely. Odvezly s sebou Zbyška.

Do rána oka nezamhouří. Ale překvapí sama sebe tím, že za celou noc neuroní jedinou slzu.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *