Zabij se a uteč

Tato povídka obsadila v literární soutěži Žoldnéři fantazie 2020, pořádané nakladatelstvím Straky na vrbě, 11. místo – skončila tedy těsně pod čarou. Po drobných redakčních úpravách jsem ji nabídl do aplikace StoryMe pod Albatros Media, kde byla několik měsíců publikována. Tento projekt je již ovšem uzavřen, a tak jsem se rozhodl zveřejnit „Zabij se a uteč“ zde v plném znění. Je to povídka, která se mi podle mého (ne)skromného názoru docela povedla, a myslím, že by bylo škoda, kdyby ležela v šuplíku. LV

Kapitola 1: Silber

„Dohodnuto, umožním ti vstoupit na most. Vrať se sem ještě jednou a já ti sdělím, co budu chtít na oplátku.“

Harlepovi se zdá, že kovový hlas přichází shora. Z tekuté tmy nad jeho hlavou. Je to něco jiného než absence světla. Jako by se tma přelévala celým krychlovým prostorem a její částečky zářily. Toho, kdo mluví, ovšem Harlep nevidí.

Hlas pokračuje: „Večer budeš mít na předloktí tetování. Uhodneš jaké?“

„Otylého netopýra?“

„Správně. Chápavá loutka.“

Však o tom celé I.D. mluví už mnoho dní. „Kde si ho mám opatřit? Každému tatérovi to bude podezřelé.“

„To je tvůj problém. Přines si též hlavu toho muže.“

Harlep znejistí. „Jak to myslíte?“

„Doslova. Za soumraku sem přijdeš s tetováním a s hlavou. Umožnil jsem mu, aby se kvalifikoval, jak si přál. Teď je čas, aby dluh splatil. Těla se zbav.“

Harlep polkne. „Dobře, Silbere.“

„Pane Silbere. Je-li vše jasné, můžeš jít.“

„Nashle večer, pane Silbere.“

Pojistil si ho. Jestli se Harlep vrátí, už pro něj nebude cesty ven.

Harlep vycouvá z krychle stejným otvorem, kudy vešel. Na prahu kostky vyprovodí poslední krok oslňující stříbrný záblesk. Harlep sevře víčka a zakryje si oči ohbím paže.

Venku se pomalu rozkouká. Jemný černý písek na zemi nestihl za celou noc vychladnout. Za pár hodin bude kolem zase pekelná výheň. Harlep se otočí zpátky k podivnému útvaru. Esovitá škvíra, táhnoucí se napříč celou stěnou kostky, se za ním hned zacelí. Tvrdá plocha na jejím místě je stejně studená jako zbytek kamenné masy.

Vstoupil do Silbera ještě za tmy, teď už se ale rozednívá. Slunce se dere přes mlhu nad řekou i nad mostem Generála Chabera. Necelé tři dny, pomyslí si. A vydá se za svou láskou, Rijiti.

Pospíší si z kopce dolů. Do města je to kus cesty. Doufá, že to stihne, než se Infun Dibolo probudí do čtvrtečního rána.

Čím začít? Nechat si vytetovat tlustého netopýra, nebo uříznout hlavu tomu běžci?

***

Olyz se škrábe do kopce jednou z mnoha stezek. Kotníky mu odírají ostré úlomky skal. Čím výš je, tím větší je mu horko. Naštěstí už je Silber na dohled.

Kdyby nemusel, tak by sem nelezl. Ale poslední dobou má pocit, že se bárka potápí. Kdyby byl krysa, opustil by loď, jenže on je kapitán toho krachujícího podniku. A kapitán, jak známo… Čert aby to spral. Za každým rohem vídá muže v inkoustových oblecích. Jdou po něm. Jsou jako blechy v kožichu. Hlavně ten jeden. Zakousl se a nehodlá pustit. Musí ho setřást. Prostě musí. A s tím mu pomůže jedině Silber.

Košile se mu lepí na zpocená záda. Štípou ho oči a ani bolákům na tvářích sůl nesvědčí. Pár posledních serpentin a vyhoupne se na rovinu. Konečně spatří krychli v její děsivé kráse. Olyz se zarazí. Silber je otevřený. To ale znamená – že je někdo uvnitř?

Nesmí ho vidět. Přikrčen za hranou srázu Olyz vyčkává. Na hranici pouště je vedro.  Dlouho se nic neděje. Rozhodne se, že těch pár metrů k chladivému kameni přeběhne a počká za rohem. Nohy mu na žhavém písku podkluzují. Nebrzdí, připlácne se na stěnu, ztěžka oddechuje.

Je z formy. Časy, kdy součástí kšeftů byl i běh, jsou dávno pryč. Pokoutní prodej hanbatých fotek se v I.D. odehrává pěkně v závětří. Olyz se toho bezpečného příjmu odmítá vzdát. Nehodlá se honit s horkým zbožím jako nějaký fakan. Proto je dnes tady. Kvůli byznysu.

Zapadne za roh. Kámen chladí jeho vlhká, rozpálená záda. Přitiskne se na něj celou jejich plochou a natočí hlavu na stranu, aby ulevil i podrážděné tváři. Ucho se mu přilepí na stěnu kostky. Uvnitř slyší dunění. Rytmizované – jako slova. Počkat! Rozeznává jednotlivé slabiky. Když Olyz zavře oči a soustředí se, je hlubokému hlasu rozumět.

„…všech třináct medailonů. Pouze s nimi můžeš do západu slunce vstoupit na most. Na něm je předáš mému člověku. Neboj, poznáš ho.“

To musí být sám Silber. Olyzovi připadá, že silnému hlasu odpovídá slabší. Podle tónu se zdá, že Silberovi oponuje. To není zrovna moudré, přítelíčku.

Silber veškeré námitky utne. „Již jsi proměněn. Nemáš na výběr. Teď běž a splň svou část dohody. Já pak zařídím tu svou. A nezapomeň – chci je všechny.“

Olyz se vykloní zpoza rohu. V hlavě se mu rýsuje nový plán. Nemusí žadonit u Sibera, zahlédne-li tvář toho zoufalce.

Olyze oslepí záblesk. Než se mu zrak vrátí, škvíra, ze které neznámý vyběhl, se zacelí a on vidí už jen jeho záda. Vmžiku zmizí za hranou srázu.

Nevadí. Olyz si umí dát dvě a dvě dohromady. V Infun Dibolu je právě jen jedna třináctka medailonů natolik specifická, že nepotřebuje bližší určení. A právě ony, medailony nesmrtelnosti pro účastníky Bezhlavého běhu, bude možné brzy ukrást. Pozítří, přímo při závodě, anebo zítra. Celý pátek mají být vystaveny na radnici. Mimořádně, na přání nové starostky. Do závodu se totiž kvalifikovaly obě její děti, a tak se chce blýsknout na veřejnosti.

Olyz zná čirou náhodou někoho, koho by tato informace mohla zajímat.

Odlepí se od zdi a vydá se ve stopách Silberova posledního „zákazníka“. Stane se tak zrovna ve chvíli, kdy se ve stěně kostky rozevírá škvíra jen a pouze pro Olyze. Tu už ale nevidí. Nevidí ani to, jak se ve tmě zlověstně zableskne.

Silber není zvyklý, aby se k němu někdo otáčel zády.

Kapitola 2: Levi

Levi Tolbert se necítí ve své kůži. Na zbrojníka-pátrače byl povýšen teprve nedávno a na inkoustový oblek si ještě nezvykl. Dnes pracuje v terénu – starostka si na výstavě medailonů vyžádala Leviho osobně.

Elada Revayová získala funkci poté, co Levi odhalil korupci jejího starostenského předchůdce. Od té doby se domnívá, že je něco jako její spřízněná duše u policie. Pravda, mají leccos společného. I on byl povýšen po posledním případu, kdy byl v utajení nasazen do gangu zlodějů duší. Byla to zamotaná historie, a kdyby si mezi těmi gaunery nenašel spojence, nikdy by starostovo zapletení do celé věci neodhalil. Taky proto se necítí být nové funkce hoden. Seběhlo se to zkrátka moc rychle a on se tu teď potí v novém obleku a modlí se, aby byl celé té taškařici konec.

Revayovi se usmívají na reportéry, potřásají si rukama se ctihodnými občany a od těch méně ctihodných přijímají mladí mnoho štěstí do závodu. Vedle nich se ve vitríně leskne třináct medailonů nesmrtelnosti. Jsou tu vystaveny celý den, Revayovi se zúčastnili vyzvednutí z trezoru a teď přišli, aby je zase uložili.

Po vitríně se vrhne drban v záplatovaném saku. Levi na nic nečeká, ramenem odstrčí starostku a zloděje zachytí. Nacvičeným chvatem ho přišpendlí k zemi a zkroutí mu ruce za zády.

„Já zakopl!“ vřeští muž. Je mu sotva rozumět, tvář má přitisknutou k podlaze a ústa zkřivená. Levi mu klečí na krku.

„Tolberte, slezte z něj,“ zasáhne starostka. „To se vám povedlo. Máte tu hlídat pouze symbolicky, jako můj doprovod.“

„Omlouvám se, madam.“ Levi pustí domnělého podezřelého a pomůže mu na nohy. „Měl jsem dojem, že… Chci říct, říkal jsem vám přece o tom –“

„Já vím, o tom oznámení.“ Starostka přejde do šepotu. „Podle vašeho informátora se někdo pokusí medailony odcizit. Myslíte, že jsem s něčím takovým nepočítala? Jsou to ty nejchráněnější šperky ve městě. Vaše funkce zde je opravdu pouze dekorativní. Vypadá dobře, když představitel města vychází s policií. Obzvlášť po té aféře.“

„Politice nerozumím, madam.“

Starostčin sedmnáctiletý syn Vingam obšťastňuje dav zářivými úsměvy. Status vycházející sportovní hvězdy si užívá; není obvyklé, aby se někdo jeho věku kvalifikoval do prestižní třináctky. Vingam zcela zastiňuje svou o pět let starší sestru, ačkoli i ona musela prokázat velkou houževnatost, když poběží.

Fefa Revayová stojí za bratrem, jako by na sebe nechtěla upozorňovat. Navzdory té snaze se jí splynout nedaří. Je v ní až příliš života, příliš energie. Drobným tělem pulzuje neklid. Podupává, přešlapuje z nohy na nohu, jako by už v duchu běžela. Černé vlasy má stáhnuté do ohonu, takže jí z tváře vystupují výrazné hnědé oči, jež neustále těkají sem a tam.

„Děkuji vám, mí drazí Infundibolští,“ končí starostka projev. „Jsem opravdu hrdá, že se mé děti zúčastní nejúžasnější sportovní akce roku. Zítřejší Bezhlavý běh bude pro naše město zaslouženou odměnou. Festivalem a oslavou života zároveň. Užijte si ho dosyta. Doufám, že vás všechny uvidím fandit podél arény.“

S davem to umí, pomyslí si Levi. Na novou práci si zvykla rychleji než on.

Revayovi se chystají radniční síň opustit zadem. Vtom se všem nad hlavami ozve dunivá rána a dům se otřese v základech. Následují drobné údery všemožně po střeše, zní to jako déšť kamení. Rachot ukončí další silné ducnutí, tentokrát výrazně měkčí než první. Leviho představivost vykreslí obraz míčku, kterak vletí do jamky, ale má takovou energii, že z ní zase vyskočí, chvíli krouží po obvodu, dokud se nezpomalí a konečně nezapadne na místo. Jenže podle intenzity otřesů by tenhle míček vážil nejméně co policejní anton.

Starostka je na kolenou. Levi jí chce pomoct vstát, ale ona jej zarazí. „Jste příliš horlivý, zbojníku-pátrači. Musí být vidět, že to zvládnu sama.“

Horlivý? Snad, ale zatím nepřišel na lepší způsob, jak nedostatek zkušeností kompenzovat.

Revayová neztrácí glanc. Usměje se na občany. „Vida, vrchní sudí dorazil.“

Ta věc je tady? bleskne Levimu hlavou. Ačkoli je mu ten tvor odporný, zároveň si může oddychnout. Jestli se na svou stolici ve věži nad radnicí usadil obří netopýr, medailony zpod jeho zadku si nikdo ukrást netroufne.

Vlastně je to netopýří matka. Jako všechna monstra pochází z černé pláně za Silberem. Je morbidně obtloustlá a kolem ní poletuje hejno třinácti potomků. Každému závodníkovi bude jeden kroužit celou sobotu nad hlavou a pištěním hlásit matce, jak si běžec vede. Skóre určují medailony, které mají závodníci na krku, ale aby vývoj závodu mohli sledovat i diváci, přisypává netopýrka barevné krystaly do velkých skleněných válců. Krystaly nabírají postupně všechny barvy duhy, a když je válec plný, prozáří je světlo a ony zbělají. Zbělá i kámen v medailonu nesmrtelnosti. Tak běžec pozná, že vyhrál, a poznají to i fanoušci. Je to úchvatná podívaná, zejména když k rozhodnutí závodu dojde až za šera. Letos si to ale Levi neužije.

Proč? Protože Olyzovi věří; tím spíš, že je do toho zapletený Silber. Olyz by si netroufl Levimu lhát. Ví, že kdyby kecal, Levi nezaváhá a sebere ho.

Jestli ale zloděj neukradne medailony v noci, uvažuje Levi, zbývá mu jen zítřek. Závod. Sebrat medailony nesmrtelnosti účastníkům Bezhlavého běhu, to znamená mít v plánu třináct vražd během jediného dne. Celému I.D. na očích. Levi se otřese. Cítí to ve vzduchu. Průser.

Nejradši by se na startovní čáru postavil sám a jistil to zevnitř. Má s infiltrací zkušenosti. Ale copak může, když je jeho obličej díky dnešní šaškárně provařený po celém Infun Dibolu? S utajením se může rozloučit.

Pravda, napadá ho jeden člověk, který by to zvládl. Ten, kdo mu pomohl usvědčit starého starostu a o přiznání zásluh nechtěl slyšet. Měl by na ten úkol páru? Kdysi ano, jenže od té doby ho Levi neviděl. Kdo ví, kde je Rancu Festovi konec?

Kapitola 3: Ranco

„Morgu!“ Ranco práskne o pult prázdnou whiskovkou.

Barmanka se k němu přitočí. „Už máš dost, Feste.“

„Ty máš dost, Denie. Dost rozumu na to, abys mi nalila. Tak to nezdržuj, začínaj se mi drolit kořeny, jak vysychám.“

„Posloucháš se vůbec? Kdys byl naposledy doma?“

Ranco přimhouří oči. „Doma. Co to je?“

„Sprchu ale poznáš, ne?“

„Chmm.“

„Vsadím se, že ona tebe ne,“ řekne Denie. „Smrdíš tu od rána, Feste.“

Nahne se k Rancovi a přehrává, jak k němu čichá. Ranco toho využije, chytne ji za halenu, přitáhne k sobě a pokusí se ji políbit.

Barmanka se mu vytrhne. „Kdysi jsi měl styl, Feste. Neváhala bych. Ale to byl pán šťastně zadanej, že? Teď bych si o tebe neopřela ani kolo!“

„A co čtverec?“

„Co to meleš? Koukej rychle posbírat a poslepovat ty střepy mužskýho, co kdysi bejval Ranco Fest.“

Příliš hlasitá hudba hraje příliš tklivou melodii. Po půlnoci je v baru Pod Mostem plno. Štamgasti mají takovou průpovídku: „Lepší skončit pod mostem než na něm.“ Infundibolští, kteří se odhodlají most Generála Chabera přejít, si sem často zajdou pro sklenku na kuráž. Denie a osazenstvo baru je pak přemlouvá, aby si to rozmysleli. Vstup na most je přísně zakázán. Rovná se rozsudku smrti.

Otevřou se dveře. K Rancově nelibosti si nově příchozí vybere volnou stoličku vedle něj. „Nazdárek, Feste. Už jsi našel pravdu na dně Morgu?“

„Sám pornomagnát se uráčil mezi plebs,“ odfrkne si Ranco a otočí se na mužíka o dobré dvě hlavy menšího. „Řekni mi, Olyzi, jak může někdo dojebat tak perfektně rozjetej kšeft? Když jsem ti ho předával, měl jsem o prasárničky tolik zájemců, že mi mohli ruce utrhat. A nechtěl jsem po tobě nic jinýho, než abys mi to pohlídal, zatímco budu –“ Ranco se zarazí, „– dělat něco jinýho.“

Olyzovy výmluvy se Ranco ani nesnaží poslouchat. Je to pořád ta samá písnička. Vyplývá z ní jediné – do byznysu už se Ranco vrátit nemůže. Je provařenej. Jenže peněz ubývá. Brzo nebude mít ani na to Morgu. Jediný spolehlivý mazač paměti. Co pak? Přece nebude zastřízliva čelit vzpomínkám a výčitkám? Kdepak, to chlapi nedělají. Ne chlapi jako Ranco Fest.

„Jestlipak tě zajímá, co jsem včera dělal?“ ozve se Olyzův protivný hlas. Nepočká na odpověď a pokračuje: „Náhodou jsem se snažil náš obchod zachránit. Napochodoval jsem za tímhle chlápkem a řekl mu na rovinu: ‚Informace výměnou za klid v duši.‘ Znáš ho, ne?“ Poťukává prstem do nějakého papíru.

Otočit hlavu a zaostřit připadá Rancovi jako nadlidský úkol. Olyz mu ukazuje fotku ve večerních novinách. „Jestli nerozeznáš ženskou od chlapa, tak se nedivím, že kšeft jde do kytek.“

Olyz mlaskne. „Nemyslím Revayovou, ale tu švestku za ní. Nějakej pátrač Tolbert. Není to ten, se kterým jsi to táhl, když ses snažil zachránit Terisu? Moc ti to nevyšlo, co? Ale mně teď zobe z ruky.“

Ranco si dá si záležet na výslovnosti. „Denie, zlato, nalij prosím tady našemu geniálnímu byznysmenovi. A když budeš v tom, jednu i pro mě.“

Barmanka ho sjede podezíravým pohledem. „Poslední. Pak se půjdeš prospat.“

Přistanou před nimi sklenky. Morgu je v obou na dva prsty.

„Necháme děkovat kuchaři,“ zašklebí se Olyz, usrkne a postaví skleničku zpátky na pult. „Od tebe to je vzácnost, Ranco. Budu si to šetřit.“

Na rozdíl od něj to do sebe Ranco kopne. Jemňoulince whiskovku položí, chytne Olyze za zátylek a práskne mu hlavou o bar.

„Nebudeš. Si. Brát. Do. Tý. Svý. Špinavý. Huby. Moji. Ženu.“ Každé slovo doprovází rána. V polovině věty Olyz ztratí vědomí. Morgu se rozlije a mísí se na pultu s krví.

Denie ječí, Ranco to nevnímá. Jen cítí, jak na něm visí chlapi, roztahují mu paže od sebe a pokoušejí se mu rozevřít prsty, jež křečovitě svírají Olyzův krk.

Podaří se. Pak ho vyhodí z baru.

Ranco vzhlédne a zamlženým pohledem spatří Denie. „Copak ti úplně jeblo? Sem už nepáchneš, ty hovado!“ Dveře se zabouchnou.

Vstane a potácí se prázdným nábřežím k prvnímu mostnímu pilíři – jedinému, co stojí ještě na souši. Vzhůru po pilíři se plazí kovové schodiště. Ranco si pohrává s myšlenkou vyšplhat až na silnici nahoře, u strážní budky překročit hranici Infun Dibola a celé to ukončit.

„A víte co?“ řekne nahlas. „Nasrat.“

Stoupá, ale na druhé plošině mu dojdou síly i odhodlání. Nasrat? Ne, ani to nedokáže. Sedne si – mřížoví ho tlačí do zadku – a ubalí si cigaretu.

Kouří, pozoruje řeku. Na protější břeh nedohlédne; to nikdo z I.D. Vidí sotva na druhý pilíř. Tam někde ve vodě je hranice města.

Šplouchne vlnka a ve tmě něco zasvítí. Ranco típne cigaretu a upřeně sleduje hladinu. Teď zas, něco tam plave a blíží se to k druhému pilíři. Probůh, vždyť to je…

Ranco seběhne ze schodů, na náplavce se odrazí a skočí. Body za styl by nedostal, ale už je ve vodě a plave k tělu. Zahlédl lidskou ruku, tím si je naprosto jistý.

Závodí s proudem. Jestli zanese tělo za hranici dřív, než k němu Ranco doplave, nikdo mu už nepomůže. Jen aby tu hranici nepřekročil sám. Ale nemůže tam toho chudáka nechat.

Už je na dosah. Tělo se nehýbe, plave na břiše, ramena a krk svěšeny dolů. Chytne ho za paži, ale holá mokrá ruka se mu vysmekne. Za bradu to bude jistější. Pokusí se tělo přetočit.

„Fuj!“

Mrtvola nemá hlavu. Ranco se v úleku naloká a rozkašle. Šlape vodu a ve vteřině se rozhodne, že ačkoli nebožákovi není pomoci, dotáhne ho na břeh. Pocity, že nemá sílu žít, jsou dávno pryč. Díky jasnému, náročnému úkolu mu opět proudí v žilách krev, ne jen splín.

Tělo je mužské. A zatraceně kluzké. Bezhlavý není nahý, má na sobě lehké oblečení s krátkými rukávy i nohavicemi. Rancovi se konečně podaří nebožtíka pevně uchopit za nadloktí a pozadu s ním doplave ke břehu.

Vytáhne ho na mělčinu. Bílé údy bezhlavého působí přízračně. Na předloktí má něco černého. Ranco pozná vytetovaného tlustého netopýra.

Tahle noční rozcvička ho vyčerpala. Zbývá udělat jedno. S bolestivým povzdechem vyskočí a zaběhne do baru Pod Mostem.

Sotva otevře dveře, už se většina osazenstva zvedá. Na jedné z lavic zahlédne Olyze, jak se mátožně probírá. Denie štěkne zpoza baru: „A dost, Feste. Volám zbrojníky!“

Ranco odpoví: „Volej rovnou pátrače. Chtěj Leviho Tolberta.“

Kapitola 4: Revayovi

V Infun Dibolu nejezdí mnoho automobilů, ale pátračka jeden dýchavičný k dispozici má. S každým nadskočením vozu Ranco na tvrdém sedadle zaúpí. Mne si zarudlé oči. Podle odéru, jenž se z něj line, Levi nepochybuje, že má kocovinu.

Co to sakra dělám? ptá se v duchu. Jak se z jeho přítele mohla stát taková troska? Díky němu si teď ale může být jistý, že Olyz nelhal. Jeden ze závodníků je po smrti. Potíž je v tom, že všech třináct účastníků Bezhlavého běhu žije. Včetně starostčiných dětí. Připravují se na závod a od krku výš jim nic nechybí. To znamená jediné. Někdo chce závod narušit. Opatřil si obličej běžce, nechal se od nějakého řeznického mága přeměnit a kdo ví, čeho je schopen.

„Já to pořád nechápu,“ vzdychne Ranco. „Kam mě to vezeš, Tolberte? Do prdele, mně snad pukne hlava.“

„Seženeme ti kafe a za chvilku se všechno dozvíš. Nechci to vykládat dvakrát, když to budu muset vyklopit ještě před Revayovou.“

Konečně je řidič vysadí u zátarasu na rohu náměstí. Levi vystrká Ranca z vozu.

Celé náměstí je obehnané zábranami. Sehnou se, aby je podlezli, a zamíří k velkému stanu uprostřed prázdné plochy. Projdou rozevřenou plachtovinou a Leviho překvapí, jaký uvnitř panuje ruch. Závodníci se protahují, někteří si dopřávají lehkou snídani. Kolem nich krouží členové týmů.

„Co je to za úchyly?“ zabručí Ranco.

Levi pohledem vyhledá Revayovy. „Pojď,“ šeptne. „Nic neříkej a všechno odsouhlas.“

„Co z toho budu mít?“

„Zatraceně, Feste. Něco jsme spolu zažili, ne? Tak mi věř, že když uděláš, o co tě žádám, nebudeš litovat.“

Levi přistoupí ke starostce a zakašláním na sebe upozorní. „Můžeme si promluvit někde stranou?“

Poodejdou a Levi jde rovnou k věci: „Jeden ze závodníků je mrtvý. Toto je Ranco Fest, můj dřívější spolupracovník, jenž objevil tělo.“

„Brýtro,“ řekne Ranco a spolu se slovy ze sebe vypustí zápach natrávených lihovin. Levi mu dupne na nohu.

Starostka vypadá zaskočeně. „Jak mrtvý? U prezence nikdo nechyběl.“

„Domníváme se, že jeden z nich je vrah, který plánuje ukrást medailony. Nemusím vám vysvětlovat, co by to znamenalo uprostřed závodu.“ Starostka zbledne a Levi pokračuje: „Říkal jsem si ale, že o zrušení celé akce a zevrubných výsleších nebudete chtít ani –“

„To by byla politická sebevražda! Vždyť se na to těší celé město.“

Levi přikývne. „Proto přicházím, ehm, s proaktivním řešením, madam. Chci do závodu nasadit svého člověka, který zloděje chytne takříkajíc za ruku. Je jím tady Ranco Fest.“

„Cože? Ten vagabund?“

„Při vší úctě, paní starostko, ten vagabund významnou měrou přispěl k odhalení korupce v bývalé radě města. Při tom mi zachránil život. Dal bych za něj ruku do ohně. Kdybych mohl nastoupit sám, udělám to. Fest je mou druhou nejlepší volbou.“

Tentokrát není námitek, a tak pátrač pokračuje: „Jelikož počet účastníků nesmí přesáhnout třináct, napadlo mě, zda nechcete nahradit na startovní čáře jedno z vašich dětí. Pro jejich bezpečí.“

„Zbrojníku-pátrači Tolberte, chcete po mně, abych si vybrala, které z mých dětí bude obětní beránek?“

„Ne, madam, nic takového jsem –“

„Já rozhodně poběžím!“ vmísí se do hovoru Fefa Revayová, jež mu celou dobu naslouchala

To přiláká i pozornost Vingama. „Matko? To mi přece nemůžeš odepřít!“

Elada Revayová propaluje Leviho zlostným pohledem za to, do jaké situace ji dostal. Vraští čelo a přemýšlí. „Zůstane Vingam. Fefa poběží,“ oznámí.

„Matko, to nemyslíš vážně,“ protestuje Vingam.

Revayová promluví k Levimu: „Ranco Fest může nastoupit. Ať se připraví.“

Synáček se nafoukne. Levi neslyší, že matka Vingamovi špitne do ucha: „To zařídíme.“ Zaujme ho totiž obličej Fefy. Je v něm vidět úleva, že o svůj sen nepřijde, ale zároveň přemáhaná bolest – jako by se v ní něco definitivně zlomilo, a ona to na sobě nechce nechat znát.

Revayovi odkráčí. K Levimu se přitočí Ranco. Vypadá dopáleně. „Jako vážně?“

Levi mu konečně vylíčí, co všechno se dozvěděl od Olyze.

„A proč si, ty vole, myslíš, že se nechám uvrtat do něčeho tak šíleného, jako je Bezhlavý běh? Vždyť jsou to cvoci. Vyžívají se v bolesti.“

„Je za tím Silber.“ Věnuje mu svůj nejhlubší pohled.„To on chce ty medailony. No tak, Feste, minule nám proklouznul jen taktak. Kdyby se neztratily ty důkazy…“

„Co? Terisa mohla žít?“ vyštěkne Ranco. „Víš stejně jako já, že jít proti Silberovi je v I.D. prohraný boj.“ Odmlčí se. „Říkáš ruku do ohně, jo? Já že jsem tvá druhá nejlepší volba?“

Levi se pousměje.

„Tak seženeš mi to slíbený kafe?“

Kapitola 5: Závod

Dvanáct ostatních závodníků na startovní čáře je v mnohem lepší formě než Ranco. Z dob, kdy sledoval Bezhlavý běh jako divák, ví, že nejdůležitější je odolnost. A Ranco odolný je, zatne zuby a vydrží. Je ochoten vydržet všechno, jen když bude moct smáznout toho parchanta Silbera.

Do hajzlu, Levi ho nakazil optimismem.

Ranco se rozhlédne. Kdo z nich je vrah? Všichni vypadají stejně. Mladí, zdraví, natěšení do života. Nad hlavami se jim třepotají páry černých křídel. „Ty mi asi neporadíš, co?“ plácne Ranco a uvědomí si, že je tu jediný, kdo se pokouší s netopýrem komunikovat. „Měl bych ti nějak říkat. Co třeba Morgu?“

Netopýr na Ranca krátce shlédne.

„Tak tedy Morgu. Připrav se, za chvíli svítá.“

Náměstí se po obvodu plní fanoušky. Zatím jsou chladní, rozespalí, ale startovní pistole vášně jistě rozproudí. Ranco si všimne protahující se Fefy Revayové. Vibruje na ní snad každý sval. A hned vedle ní, není to…? Jak je to možné?

Ranco se k nim nenápadně přesune. „Co tu děláš?“ uhodí na Vingama.

„Matka to probrala se sudí netopýrkou. U jednoho ze závodníků se našly zakázané tlumiče bolesti. Diskvalifikovali ho. Takže nakonec jdete vy místo něj a já se můžu taky zúčastnit.“

„Ste to zařídili, co?“ neodpustí si Ranco. „Jo, mladej. Slyšel jsem matičku.“

„Nevím, o čem to mluvíte.“

Ranco je přeměří pohledem. „Držte se. Oba,“ řekne nakonec.

Fefa na něj vykulí své velké oči. „Vy také.“

Ranco se vrátí na místo. Čeká se už jen na první paprsek slunce nad horizontem.

Zavře oči a soustředěně vypíná veškerý ruch kolem. Vnímá už jen vlastní dech. Nádech a…

Výstřel!

Diváci se probudí a hlasitě povzbuzují. Závodníci vyběhnou a všichni zamíří na věž nad radnicí – první a jedinou povinnou překážku, na které se davu představí.

Proběhnou prázdnou síní a už klusají po točitém schodišti.

Ranco vydusá nahoru jako poslední. Místo zvonice je tam jakési hnízdo, kde sedí netopýrka. Běží se kolem válců, jež jsou zatím prázdné. Nebo ne? První krystaly zacinkají. Ranco musí netopýrku oběhnout celou, aby se dostal na ochoz. Olysalý břich se nadouvá a splaskává jako obří měch. Na hlavu té zrůdě nedohlédne. Díkybohu.

Všichni před ním už skočili. Slyšel, jak dav křikem ocenil smrtelné pády. Jen jeden závodník zůstal na okraji a váhá. Fefa Revayová.

„Chceš pomoct?“

Fefa zavrtí hlavou.

„Bojíš se?“

„Nebojím!“

„Heleď, pro mě to bude taky poprvé. Tak spolu?“

„Jak jako?“

„Tak.“ Ranco ji chytne za ruku. „Napočítám do tří. Jedna…“

Než řekne „dvě“, Fefa se odrazí a skočí. A protože se jí Ranco pevně drží, letí za ní.

Ve vzduchu se jim ruce rozpojí. Ranco má pocit, jako by z něj někdo vysával všechen vzduch. Útroby se mu plní tlakem, kolem uší řve vítr a cévami proudí vzrušení. Chodník se blíží. Sáhne si na hrudník. Medailon je tam. Zavře oči. Teď přijde pád. Každou chvíli ucítí…

Nic.

Temnota.

Pomaloučku, po malých kousíčcích z ní začne vyplouvat svět. Jako by Ranco vymrkával dlouhý spánek. Probere se vleže na dlažbě náměstí. Dav řičí nadšením.

Právě spáchal první sebevraždu a díky medailonu přežil. Kámen zasazený doprostřed šperku je teď lehounce načervenalý. Skóre je vyrovnané – všichni závodníci mají na kontě jednu smrt. Teď se rozeběhnou po městě a budou sbírat další. Čím bolestivější a kurióznější sebevraždy, tím rychleji zvítězí.

Fefa Revayová se vedle něj také probírá. Ranco ji vidí rozmazaně. Její tělo má nějaký zvláštní tvar. Bodejť by ne, vždyť jsou tam dva! Někdo se nad ní sklání.

„Hej!“ zařve Ranco.

Neznámý se nad Fefou vztyčí, a než Ranco stačí vstát, odběhne pryč.

Konečně se Rancovi vrátí ostrý zrak. Zkontroluje Fefu. Leží. Je živá. Dokonce se usmívá.

„Díky,“ špitne.

Pomůže jí na nohy. Z chodníku pod věží vyrazí každý jiným směrem. Bezhlavý běh začíná.

Kapitola 6: Fefa

Proč na ni bratr nepočkal? Domluvili se, že poběží spolu, a on už na startu Fefě zmizel. Věděl, že jí potrvá, než se „dostane do tempa“, a stejně ji nechal, aby musela požádat o pomoc toho podivína od policajtů.

Fefa sbíhá k nábřeží. Ulice jsou vyklizené, jen na chodnících postávají diváci. Bezhlavý běh nemá přesně stanovenou trasu. Celé město se na jeden den promění v arénu, kde si mohou účastníci ubližovat podle libosti.

I bez bratra se bude držet plánu. Z náměstí chtěli běžet k vodě a utopit se. Připadalo jim to jako druhá nejsnazší věc.

Ve stínu mostu Generála Chabera se Fefa ponoří do vody. Udělá několik temp, aby měla kolem sebe, a hlavně pod nohama, volný prostor. Nakloní hlavu dopředu.

Vše ztichne. Fefa slyší jen hučení ve vlastní hlavě. Potřeba nadechnout se sílí. V hrudi ji to pálí. Je to k nevydržení.

Nadechne se. Jenže nad hladinou.

Dál šlape vodu. „No tak, holka, to dáš,“ povzbudí se.

Zkusí to ještě dvakrát. „To nedám,“ odpoví si. Zase nad vodou.

„Ještě jeden pokus. Pak půjdeš jinam. Jsou i jiné, rychlejší způsoby. A neboj, víš, že je to jen jako. Probereš se.“ Na krku cítí tíži medailonu. Umíní si, že tentokrát nebude na nic čekat a nabere do plic vodu, sotva se ponoří.

Sliby chyby. Už je zase nad vodou a vykašlává. Nalokala se jen trochu.

Já jsem přece pitomá, vynadá si. Co si tím chtěla dokázat?

Vyleze z vody. Sobě nic, ale matce, projede jí hlavou záblesk pravdy jako rozpálená jehla. Že je tady, že je v ní život uvězněný jako v tlakovém hrnci, že to musí ven, jinak se Fefa zblázní, roztrhne ji to, musí něco udělat, klidně několikrát za den chcípnout, hlavně nestát na místě, ne ve stínu, ne v tom mrtvém přezíravém tichu, které v rezidenci Revayových panuje a kde jsou jediným přípustným tématem matčiny úspěchy v politice nebo bratrovy ve škole.

„Ááá-ááá!“ zakřičí Fefa a skočí zpátky do vody.

Řve dál, z plných plic, i pod hladinou. A když jí konečně dojde dech, zhluboka nabere do plic to, co měl být vzduch.

Jenže není.

Vyplní ji chlad. Na jednu stranu je konejšivý, na druhou ji trhá vedví a nemilosrdně si bere, co mu náleží. Fefino vědomí.

Tma. Ticho.

Světlo. Ticho.

Světlo. Zvuk.

Podmračené nebe a šplouchání vody kolem Fefiných uší.

Medailon je oranžový a netopýr jí piští vysoko nad hlavou. Zvládla to. Malý krůček k vítězství. Hlavně sama nad sebou.

Vyleze z vody. Není tak snadné přijít na originální způsoby smrti ve vylidněném městě.

Později toho dlouhého dne zamíří k místu, kde se podle ruchu něco děje. Nějací horliví fanoušci připravili svým borcům překvapení. Hořící hranici. Organizátoři nad tím zřejmě přivřeli oči a ponechali to jako zajímavé zpestření. Ne, do toho nejdu, pomyslí si Fefa.

Od hranice na ni někdo mává. Bratříček!

„Dělej ségra. Skočíme tam spolu.“

Přiběhne k němu. Žár je jí nepříjemný. „Kdes byl?“ Závistivě pohlédne na jeho vybarvený medailon. „Ty sketo! Že sis vymyslel nějaké způsoby smrti, o kterých jsi mi neřekl? Měli jsme přece plán. Společný!“

„Je to hra, ne?“ pokrčí rameny Vingam. „Tak jdeš do toho?“

Vidět ten jeho samolibý úsměv na škvarek by bylo tím největším zadostiučiněním. Jenže tohle je oheň, sakra! Než umře, bude to bolet. Hodně. Jistě, medailon nesmrtelnosti všechna poranění vyléčí, jenže svaly mají paměť. Z traumatu se nevzpamatují tak rychle. Proto je Bezhlavý běh náročný. Člověk musí neustále přemlouvat vlastní tělo, aby pro něj vykonalo ještě jednu oběť. A jde to čím dál hůř.

Fefa se zahledí do plamenů. Diváci cítí, že by se konečně mohlo něco dít, a tak na ni pořvávají.

„Jdi si,“ řekne bratrovi. „Beztak jedeš sólo od začátku.“

K jejímu překvapení jí bratr nastaví dlaň. „Spolu, sestřičko.“

Obměkčil ji. Fefa se jej chytne a vykročí k plamenům.

Kapitola 7: Vingam

Ještě se nic nestalo, a už je odpoledne. Levi obchází město, prodírá se po chodnících davy fanoušků, občas zahlédne některého ze závodníků. Od rána probíhá souběžně se závodem prověřování všech třinácti. Včetně Ranca. Možná by za něj dal ruku do ohně, ale hlavu na špalek rozhodně ne.

K Levimu si prorazí cestu jeden ze zbrojníků. „Pane, zjišťovali jsme, kdo, kdy a jak se kvalifikoval.“

Levimu připadá tahle rutina krapet zbytečná; měli by se soustředit na to, co se děje teď. Přesto se zeptá: „Přišli jste na něco?“

„Nejstarší účastník, tedy nyní už druhý nejstarší po Festovi, měl problémy s kolenem. Doktoři ho nechtěli pustit.“

„Hm. Toho znám. To je ‚Starej Kandelábr‘. Vlastním jménem Zeno Vaq. Letos běží pošesté, pomalu se z něj stává maskot závodu. Ten pro Bezhlavý běh dýchá. Neudělal by nic, co by narušilo jeho průběh. Dál?“

„No…“

„Bojíte se mi to říct, zbrojníku?“

„Upřímně řečeno ano, pane. Týká se to vaší přítelkyně.“

„Jaké přítelkyně, ksakru?“

„Elady Revayové.“

„Starostka není žádná má –“

„Myslel jsem, že když máte tu společnou minulost, a navíc jste spolu byli v pátek na té velké slávě na radnici.“

„Dost,“ zarazí ho. „Co je s Revayovou?“

„Prověřovali jsme starší výsledky běžců a jedno z jejích dětí… Zkrátka není možné, aby se těsně před během tak výrazně zlepšilo. Ta kvalifikace je podezřelá, pane.“

„Mně přišla hned taková křehká.“

„Fefa? Ne, pane. To Vingam. Víte, že dnes běží?“

„Jo, starostka to zařídila. Myslíte, že stejně zařídila i tu kvalifikaci?“

„O tom jsme nic nezjistili.“

„Tak prověřujte dál, krucinál! Ale nezasekněte se u Revayových. Může to být slepá ulička.“

„Rozkaz.“

„Odchod.“ Levimu se uleví. To zvládne. Hlavně nic nepodcenit.

Pár ulic odtud se ozve zaječení. Šum se šíří davem jako vlna. K Levimu se vrátí zbrojník. Vzrušením zapomene na subordinaci. „Levi, ten oheň!“

„Jaký oheň, co se děje?“

„Nějací fanoušci zapálili na ulici hranici. Do žáru vešli sourozenci Revayovi. Oba s medailony nesmrtelnosti na krku. Jenže se probral jen Vingam. Fefa je mrtvá, má tělo těžce popálené. A její medailon zmizel.“

„Rychle, odveď mě na místo činu. A dej zadržet Vingama. Okamžitě!“

„Je pryč.“

Levi zalapá po dechu.

„Zmizel odtamtud hned, jak otevřel oči.“

Zbrojník vede Leviho volnějšími ulicemi. Na rohu náměstíčka spatří Ranca. Hledá další způsob, jak přijít o život. Levi s hrůzou sleduje, jak si stoupá na hrazení, rozpřahuje paže a křičí do diváků: „Pojďte si bouchnout, čuňata!“

Fanoušci jsou stejně překvapení jako pátrač. Ranco pokračuje: „Co je, sračky? Chcete krev, ne? Pojďte si mě umlátit. Já se bránit nebudu. Kdo zasadí smrtelnou, bude slavnej!“

Pár chlapů se nenechá víc pobízet a přistoupí k hrazení z druhé strany, Rancovi na dosah. Padne první, nesmělá facka. Rancova tvář ani nepohne. Ale stačí to, aby se zapojili další Infundibolští.

Levi si všimne, že Rancovi dává velkou práci přemáhání, aby údery nevracel nebo se nekryl. Žádná rána ho však nepřivede ani do bezvědomí. Ranco ztratí trpělivost. „Jste banda těch nejubožejších čuráčků, jakou jsem kdy viděl!“

Něčí ruce přetáhnou Rancovo tělo přes zábrany a Levi ho ztratí z dohledu. Dav útočníků se rozroste a dojde i na kopání a dupání. Zaživa ho ušlapou.

Levi slyší jásot. Pospíší si k hloučku nad Rancem. „To by stačilo. Dejte mu trochu prostoru, ať se může probrat.“

Mužovy polámané údy se vrátí do správných poloh, tržené rány zacelí a zarudlé stopy po úderech vyblednou. Nalité oko splaskne. Pak konečně otevře víčka.

***

První, co Ranco uvidí, je tvář Leviho Tolberta. „Kurva. Trvalo jim to dýl, než jsem čekal. Močky.“

„Nechat se umlátit. To mohlo napadnout jen tebe, Feste. Bohužel se to nepočítá.“

„Jak to?“

„Nezabil ses sám.“

„Ale to byla asistovaná sebevražda!“

„Nebudu se s tebou hádat. Máme problém.“

„Jo, s pravidly a s celým tímhle pojebaným městem.“

Tolbert mu popíše ohnivý incident. „Pojď tam se mnou. Je to kousek.“

„Než nám vychladne ta žhavá stopa?“ zeptá se Ranco a chrchlavě se zasměje.

Pátrač mu věnuje netrpělivý pohled. „Ta holka je mrtvá, Feste. Mně to jako sranda nepřijde.“

Pomůže mu vstát a společně následují zbrojníka. Ranco se rozejde nejprve kulhavě, ale postupně krok narovnává, až dokáže poklusávat mezi lidmi stejně lehce jako Levi.

„No a co má bejt, že je mrtvá?“ prohodí cestou Ranco. „Já už dneska zařval nejmíň… Hej, Morgu, počítáš mi to?“ zvolá směrem k netopýrovi. „To máš fuk. Stejně se všichni sejdem pod drnem.“

„Ano, jenže Fefa s tím dnes jaksi nepočítala,“ odtuší Levi.

„Tak se zase obnoví.“

„To by se jí musel vrátit medailon nesmrtelnosti před skončením závodu. Panebože, to je hnus.“

Místo činu nikdo neohradil. Málem o ohořelou mrtvolu zakopli. Prohlédnou si ji. Ranco řekne do ticha: „Chudák holka. Fakt, Tolberte. Promiň, jsem hovado. Najdu toho, kdo jí medailon sebral, a vrátím ho. Slibuju.“

Levi si ho vezme stranou. „Byl to Vingam.“

„Není nad prima bráchu. Asi je přehnaně soutěživej.“

„Počkej – je, a není to Vingam. Má jen jeho tvář. Pamatuješ na svůj rybářský úlovek?“

„Ty myslíš, že…“

Levi přikývne.

„Už to prosáklo? Ví to starostka?“

Pátrač pokrčí rameny.

„Co teď?“

„Pokračujeme v utajení.“

„Pátrači Tolberte!“ zazní jim za zády.

Ranco a Levi se otočí.

Přibíhá zbrojník. „Máme další, co se neprobudili. Leží mrtví bez medailonů. Už je jich deset.“

Levi se podřízeného zeptá: „Zpozoroval někdo Vingama?“

„Ano, pane. Míří k mostu Generála Chabera. Tam ale aréna končí. Bude se muset vrátit po stejné silnici do centra.“

Ranco chytne Leviho za loket a odvrátí ho ze zbrojníkova doslechu. „Anebo nemá v plánu se vrátit.“

„Potřebuje pro Silbera všech třináct medailonů, Olyz to slyšel jasně.“

„Co když mu chybí jen ten poslední?“ uvažuje Ranco. Dotkne se přívěsku na krku. „A ví dobře, že mu ho donesu sám.“

„Ty? Proč?“

„Přece abych zachránil ji,“ pokyne hlavou k Fefě, „a ostatní. Do konce závodu. Sám jsi to řekl.“

„To smrdí, Feste.“

„Jo, silberovinou. Hele, spadl jsem do toho sice jako rybář, ale holt to dokončím jako návnada. Jen buď poblíž, kdyby se to zvrtlo. Já padám.“

Kapitola 8: Most

Ať si zůstane pozadu, když jí to tak dlouho trvá.

Vingam vyskočí hned, jak po uhoření rozlepí oči, a zmizí odtamtud dřív, než se lidé rozkoukají. Na Fefu se ani neohlédne.

To on se měl kvalifikovat! On se svými výbušnými sprinty. Co na tom, že na delších tratích ztrácí? Copak na tom v Bezhlavém běhu záleží? Ještě že matka to chápe a zařídila mu i tohle. Účast.

O tom sestřička neví. A neví nic ani o Vingamově plánu pro finále.

Celé Infun Dibolo se tím řídí – vstup na most je zakázán. Odmala jim vtloukají do hlavy, že kdo se o to pokusí, zemře strašlivou a bolestivou smrtí. Vingam se diví, že to dosud žádného běžce nenapadlo. Překročit hranici města s medailonem nesmrtelnosti na krku. Vystřelí ho to rovnou na první místo.

Odhadem mu zbývá poslední hodina do konce závodu. Uslyší za sebou kroky.

To snad ne! Valí se za ním ten neběžec, co ho měl nahradit. Ani si nemůže vzpomenout na jeho jméno. Domníval se, že to vzdá někdy v půli. Musí mít větší výdrž, než se zdá. Běží neohrabaně, plácá podrážkami, až se to odráží od oken, a funí a chrochtá a slintá. Ale běží. A dohání ho.

„Hej, smrade!“ vyrazí ze sebe ten chlap. „Stůj!“

Na tebe zrovna, pomyslí si Vingam. Teď, když má svůj cíl na dohled.

Konečně se ocitne se na plácku před mostem. Začíná tu zábradlí. Pod Vingamem je první pilíř, zapuštěný do nábřeží. Vidí taky strážní budku a závoru. Co je za závorou, se ukrývá v mlze.

V boudě nikdo nehlídá a závora se také nezdá nepřekonatelná. Zdá se, že jediné, co lidem brání vstoupit, je strach. Ten ale Vingam nemá. Má touhu zvítězit.

Přiblíží se k závoře.

„Nedělej to!“ štěkne za ním ten upocený tlusťoch.

Vingam se uchechtne. „Zkus mě zastavit.“

Přelézt, podlézt, nebo přeskočit? Vingam zvolí řešení sobě vlastní. Závoru obejde.

Srdce se mu rozbuší. Nerozmyslí si to, teď už ne. Pro jistotu se rozeběhne co nejrychleji.

Jakmile se ocitne v místě mezi závorou a budkou, vymrští se odkudsi dlouhá ruka a strhne mu medailon nesmrtelnosti z krku.

Setrvačnost Vingam zastavit nedokáže. Ocitne se za závorou. Zabrzdí až v mlze.

Chladivá mlha se ho dotýká a nechce ho pustit. Jako by měla živá, kouřová chapadla. Ovíjí ho a vtahují do sebe. Vingam se otočí tváří k městu. Vidí mizející závoru a za ní tvář muže.

Ranco Fest, vzpomene si na jméno, jež slyšel ráno ve stanu. Ty hajzle…

Se jménem svého vraha na jazyku Vingam zemře. Byly to povídačky – je to smrt ze všech toho dne nejméně bolestivá. Rozpustí se v mlze a stane se její součástí.

Z toho už se neprobere. Není totiž z čeho.

***

„Pane, běžím rovnou z pitevny. To bezhlavé tělo patří zhruba pětatřicetiletému muži.“

„Vingamovi bude teprve osmnáct.“

„Doktor si je jistý, pane.“

„Ale jediný, kdo by tomu věkově odpovídal, je Ranco. Panebože. Rychle k mostu!“

***

„Vás já znám. Jste legenda.“

Ranco dobře viděl, jak Zeno Vaq alias Starej Kandelábr strhl Vingamovi medailon. Skrýval se v boudě.

„Vlastně blbost,“ uvědomí si Ranco. „Kandelábr je ten bez kebule. Ty jen máš jeho ksicht. Co seš zač, šmejde?“

„Jsem ten, co ti vezme medailon.“

Ranco si všimne, že u opasku se falešnému Kandelábrovi houpe deset kousků. Jedenáctý svírá v dlani, dvanáctý má na krku a do kompletní série už mu schází jen ten Rancův.

„K čemu to potřebuješ?“

Vaq sykne. „Ne, fakt se tady s tebou nebudu vykecávat. Tvoji kamarádi od policie jsou určitě na cestě.“

„Řekni mi jedno. Jak mi ho hodláš sebrat?“

Kandelábr se po něm vrhne. Má předlouhé údy a neskutečnou razanci úderů.

Ranco se v pěstních soubojích vždy považoval za tvrdého soupeře, ale Vaq je všude dřív a ránu za ránou mu mění obličej ve fašírku. Ranco stíhá jen ustupovat a vykrývat Vaqovy pokusy o sebrání medailonu. Chrání si jen to jediné místo na hrudníku, ale do všech ostatních inkasuje.

Narazí zády do zábradlí. Začínají se mu podlamovat kolena. V zoufalém pokusu o únik se prosmýkne kolem Kandelábra, takže u zábradlí se na moment ocitne on. Ale už se otáčí a hledá, jak získat zpět lepší pozici.

Když na něj nedosáhnu z vrchu, zkusím to spodem, řekne si Ranco. Zapře se nohama, bradu, co měl na prsou, vytrčí dopředu a oběma rukama naráz chytne soupeře za stehna, jako by mu chtěl nohy podtrhnout těsně nad koleny. Přitom mu ramenem, proměněným v beranidlo, vrazí do hrudníku.

Dlouhé tělo je náhle nevýhodou. Vaq zavrávorá.

Ranco nezvládne pohyb zastavit. Je zaklesnutý do protivníka a letí s ním. Jenže tam není zábradlí, jen prázdno. Příliš pozdě si Ranco uvědomí, že se dostali tam, kde na mostě ústí kovové schodiště.

Propadnou mezerou a přistanou na mřížovím vypletené plošině.

Jeden druhého drží a horní poloviny těl jim visí nad propastí. Stačilo by, aby se Vaq či Ranco zapřel nohama a oba je o pár čísel posunul. Následoval by společný pád, který by sice ani jednoho nezabil – stále mají na krku medailony –, ale ten, kdo by se probral jako druhý, by přišel o výhodu.

„Kdo seš a proč to pro Silbera děláš? Řekni mi to a třeba tě pustím.“

„Jsem Harlep. A chci za most.“

„Proč?!“

„Za Rijit. Mou ženou.“

„Co je s ní? Je snad mrtvá? Víš, že jsou to kecy. Mrtví tam za mostem nečekají.“

„Mrtví ne, ale ne-tak-docela-mrtví ano.“

Ne-tak-docela-mrtví? podiví se Ranco. Tak nějak by se dal popsat stav jeho Terisy, jíž s Tolbertem nedokázali pomoct. Ztratila se, protože jí byla ukradena duše; na příkaz Silbera, jak si je Ranco jistý.

„Věřím, že ji na druhé straně najdu,“ pokračuje Harlep. „Silber mi slíbil bezpečný průchod. Za medailony.“

To bych mohl i já, uvažuje Ranco. Dojít si pro Terisu a přivést ji zpět. Má to však jeden háček…

„Silberovi se nedá věřit. Zkus to na vlastní pěst. Vezmi svůj medailon pro sebe a Vingamův pro tu tvou Rijiti.“

„Ty mě s nimi necháš odejít?“ podiví se Harlep. „A co za to?“

„Zbylých deset medailonů. Lidé tam ve městě si nezaslouží zemřít.“

Harlep váhá.

„Hele, můžeme se tu miliskovat ještě chvíli a zapadne slunce. Závod skončí. A pak nám oběma budou všechny ty cetky celkem na hovno. Vykašli se na tu užvaněnou krychli a udělej to po svém.“

Stisk povolí.

Muži se na plošině obezřetně postaví. Ranco nastaví dlaň. Riskuje, ale věří. Kdyby něco, pořád může Harlepa zdržet další bitkou. Čas však zoufale rychle ubíhá. Oběma.

Harlep si od opasku odepne ukořistěné medailony. Podá je Rancovi. „Musím běžet.“

„Nápodobně. Zlom vaz.“

„Nápodobně,“ usměje se Vaqova tvář, ale Ranco ví, že za ní se skrývá někdo jiný. Někdo, kdo se Rancovi v mnohém podobá.

Ranco sleduje, jak Kandelábr díky dlouhým nohám bez problémů přelézá závoru a mizí v mlze.

Ozve se plechový řev. Na plácek se přiřítí Levi Tolbert se skupinkou zbrojníků. Jejich automobilu se každou chvíli snad uvaří motor.

„Jako vždycky s křížkem po funuse,“ přivítá ho Ranco. Zamává mu před nosem deseti medailony. Slunce se koulí za obzor a nad I.D. se stahují dešťové mraky.

„Ještě ne,“ prohlásí rozhodně Levi. „Ještě ne.“

Kapitola 9: Harlep

Stihnou to. Vrátí jim medailony a zachrání všech deset obětí neznámého vraha. Levi se jako policista stále nemůže smířit s tím, že ho Ranco nechal uprchnout. „Jeho svoboda za jejich životy,“ řekl mu k tomu přítel jen.

Osobně je přítomen probuzení Fefy Revayové. Popáleniny se zhojí a ona otevře oči. Starostka se jí hned vrhne kolem krku. Je dojatá a zlomená zároveň. Jedno dítě zachránila, o druhé přišla.

Revayova děvčata oplakávají Vingama. Levi už ví, že se do závodu kvalifikoval podvodem, ale vzhledem k okolnostem nehodlá vyšetřování otevírat. Starostka není hloupá. Ví, že Levi ví. Bude mu dlužna o to víc. To ale není pozice, která by jí byla dlouhodobě příjemná. Takže si ho bude hlídat. Levi se v duchu připravuje na ještě těsnější spolupráci s radnicí.

Elada Revayová se vztyčí z pokleku u své dcery. Levi zahlédne Fefiny oči. Nejsou jako dřív. Kdo ví, co s člověkem udělá tolik času „na druhé straně“?

Starostka si odkašle a spustí překvapivě silným, nezlomeným hlasem: „Dnešní den je pro Infun Dibolo velkou tragédii, které se dotkla i mé rodiny. Jen díky duchapřítomnosti zbrojníka-pátrače Tolberta není tato tragédie ještě větší. Jmenuji jej proto svým bezpečnostním poradcem.“

Dav to odmění rozpačitým potleskem. Je moc brzy, na oslavy ještě není ta správná nálada. Stejně se Levimu ten potlesk nelíbí. Připadá mu, že mu na hruď desítky dlaní připlácávají medaile, které si nezaslouží.

Revayová pokračuje: „Je zřejmé, že pouhá závora a zákaz vstupu nestačí. Počínaje zítřkem chci u mostu Generála Chabera zavést ozbrojené hlídky a založit zvláštní pátrací skupinu, která bude potírat činnost podněcovačů k opuštění I.D.“

To by mě zajímalo, kdo tu zvláštní skupinu povede, pomyslí si Levi.

Tím náhlým uvědoměním mu přejede mráz po zádech.

***

K Rancovu překvapení mu ve vstupu do baru Pod Mostem nikdo nebrání. Sedne si na volnou stoličku vedle Olyze a poplácá ho po zádech. Mužík se instinktivně přikrčí a očekává útok. Ten ale nepřijde.

„Tys nekecal. Prodals to fízlům přesně, jaks nakoupil.“

Olyz se ošije. „Ne asi. Šlo o živnost. Co po mě chceš, Ranco? Ještě mě bolí frňák, sotva se na tebe podívám.“

„Říkal jsem si, že je čas vrátit se do kšeftu.“ Ranco se otočí na barmanku. „Denie, nalij prosím tě mně a mýmu parťákovi Morgu.“

„Seš si jistej, Feste? Víš, jak to dopadlo posledně.“

„Posledně? To jsem skončil s takovou opicí, jako bych vstal z mrtvých.“

***

Harlep se vrací. Jde mlhou, po mostě zpět do Infun Dibola. Vrací se v čase. Kráčí už dlouho, takže měl čas o všem důkladně přemýšlet. Ale ať se to snaží rozlousknout z jakékoli strany, nedaří se mu to. Nepovedlo se. Možná to prostě nemá řešení.

Rijiti už nikdy neuvidí.

Prochází kolem generála Chabera, jediné sochy na mostě. I.D. už je blízko. Všimne si, že proti němu jde někdo další.

Vrací se právě v ten moment, aby potkal své já na cestě z města. To on má být ten člověk, kterého zaručeně pozná? Zasměje se té Silberově kruté ironii.

Prohlíží si sám sebe, zapomněl už, že nesl jinou tvář. Tvář jakéhosi slavného běžce. Na něm nezáleželo, byl to jen prostředek k získání medailonů.

Na ty nezapomněl. Má převzít všech třináct. Vidí sebe, jak nese dva a doufá, že to bude stačit. Inu, hochu, teď už víme, že nestačilo.

Konečně si ho všimne i příchozí. Tváří se zmateně. „Co se stalo? Kdo jsi? Kde je Rijiti?“

„Já jsem ty. Copak se nepoznáváš?“

„A moje láska?“

„Naše. Není.“

Harlep nemá sílu tomu proměněnci nic vysvětlovat. Obejde ho.

„Počkej. Nemáš si vzít tohle? Kam vůbec jdeš?“

„Domů.“

„Doma je tam, kde je ona. Musíme ji najít. Pojď, pomůžeš mi.“

„Doma… je tam, kde je pan Silber. Jemu sloužím. Protože jsi to posral. My oba.“

„Ne, to nedovolím. Nedovolím, aby se ze mě stalo to, co seš teď ty!“

„Máš pravdu,“ řekne Harlep. „Nedovolíš.“ Popadne své druhé, nic nechápající já a shodí ho z mostu. Zmizí z povrchu zemského i se dvěma bezcennými medailony.

Harlep získal za mostem nadlidské schopnosti pro konání nelidských skutků. Ve službě pana Silbera je bude potřebovat.

Překročí hranici. Nad Infun Dibolem poprchává, ale na západě mraky nejsou. Slunce vyšle k městu poslední paprsek. Den skončí. Harlep se zahledí na vzdálený kopec.

Olyz a Ranco. Jeden se k Silberovi otočil zády, a druhý si dokonce dovolil nehrát podle jeho pravidel. Teď se navíc spojili.

Deštěm čerstvě omytá kamenná kostka se zaleskne. „Pospěš domů, Harlepe-loutko. Mám pro tebe práci.“