Na druhou dobrou

Na druhou dobrou

Probudí mě rána pěstí do nosu. Zaťatá ruka patří mé tříleté dceři. Fajn, usměju se v polospánku, takového agresora bych mohl zvládnout.

     Laura leží uprostřed manželské postele – otočená napříč, takže svou maminku Bedřišku vytlačila na úplný okraj. Konečně se v šeru začínám rozkoukávat. Opatrně, abych ani jednu z žen svého života nevzbudil, slezu z postele a vykouknu z okna.

     Je půlka ledna, teploty těsně nad nulou. Tady v Polabí to po ránu znamená husté mlhy, táhnoucí se nad řekou. Je přesně půlka ledna a tady, v tomto konkrétním kousku Polabí, to znamená ještě jednu věc – dneska mám narozeniny. Třicáté.

     Včera se holky dozvěděly, že mám v plánu zmizet, ještě než se vzbudí. Manželka tvrdila, že jsem blázen. „Onemocníš. Nemysli si, že tě budu obskakovat, až tady budeš skuhrat s horečkou.“ A další podobné motivační proslovy.

     Chápu ji. Sám o tom nápadu taky pochybuju. Ještě teď, těsně před odjezdem, mám sevřený žaludek a vybavují se mi sny z poslední noci. Sny, ve kterých mě strhává proud ledové vody a já nemůžu plavat, nemůžu se pohnout, vlastně nemůžu ani zakřičet.

     Ještě než mi bude třicet, chci totiž zažít jednu věc. Chci vlézt do studené řeky. Chci se teď, v půlce ledna vykoupat v Labi. Naštěstí mám dobrého kamaráda Andyho, který se už dlouho otužuje. Slíbil mi, že mě do řeky vezme. Máme se sejít v osm u žernoseckého přívozu.

     Mám to autem do Žernosek půlhodiny. Zbývá mi čas tak akorát na to sbalit si věci. V duchu slyším Andyho rady: „Udělej si do termohrnku zázvorový čaj.“ Check. „Nějaký cukry na potom. Chlapi si berou i přesnídávky, ale jestli chceš, tak třeba sušenku.“ Check. „No a samozřejmě plavky, ručník.“ Check a check. A co na sebe? „Nemá smysl se nabalovat. Předtím ani potom. Stačí tepláky, mikina, ať si tělo už cestou zvyká na chlad. A potom je lepší rozehřát se stejně zevnitř, ne na sobě zamykat ten chlad. No, to pochopíš,“ usměje se na mě mentální obraz mého kamaráda. Pak se mluvící hlava nad kuchyňskou linkou v mé představivosti rozplyne.

     Než se obuju, nakouknu do ložnice. Počítám, že si tak ještě hodinu pospí. Odolám nutkání obě políbit. Uvidíme se na druhé straně, řeknu si v duchu a pak se sám ušklíbnu svému patosu.

     Jediný, kdo můj odchod zaregistruje, je tak fenka Mášenka, ležící na křesle. Je to havanský psík, ne čistokrevný, ale stejně jako její papíroví příbuzní vypadá jako nevyždímaný mop. Zvedne hlavu a zamručí, aby mě snad ani nenapadlo ji venčit. „Vezmu tě, až se vrátím. Nebo s tebou půjdou holky.“ Mášenka si spokojeně položí čumák na opěrku a slastně přivře oči, jak to umí jen rozmazlený pes.

     Fabia před domem nastartuje. Motor vydá podivené škytnutí, jako by říkal: „Fakt? V neděli ráno? V takové mlze?“

     „Neprotestuj.“

     Naše auto nevypadá bůhvíjak, ale je to držák. „Aspoň topení, nechceš zapnout?“

     Ve vymrzlé kabině je mi jen v mikině pěkná kosa. Jsem blázen, připomenu si, nechám kolečko topení otočené hluboko v modré zóně a vyrazím směr přívoz Žernoseky.

***

Mlha se nerozpouští. Zaparkuju u cyklistické hospůdky, která je přes zimu zavřená. Volám Andymu. Jsem tu správně? Potvrdí mi, že on zajel až k převozníkově boudě. Pár desítek metrů. Ani tam přes mlhu nedohlédnu.

     Jdu směrem k řece, kde tuším kamarádovu přítomnost. Známe se dlouho, ještě ze střední, a na rozdíl od jiných spolužáků jsem s ním nikdy neztratil kontakt. Můžeme si odpustit typický small talk z třídních srazů. Oba víme dobře, proč jsme tady.

     Kdesi nad námi se slunce snaží prodrat mléčnou pokličkou, ale moc se mu to nedaří. Je to atmosféra přesně jako z mého snu. Připomenu si výjevy rozbouřených vod a skutečný pohled na řeku mě uklidní. Je nehybná. Navíc na Labe nezvykle průzračná. Jsme na oblázkové plážičce vedla mola. Pár metrů od břehu je stále mělko. I kdyby mi svaly vypověděly službu, jak prorokovala noční můra, je nemožné, aby mě tady v té tišině sebral proud.

     Andy tvrdí, že na začátku utužování je důležité mentální nastavení, proto na nás nechá duch místa beze slov působit. Až po chvíli ticho poruší: „Jdeme na to?“

     Přikývnu.

     Od té chvíle napodobuju jeho rutinu. Svléknout do plavek. Výklus podél břehu padesát metrů tam a zpět. Dřepy, kliky, zase běh. Návrat k plážičce. Nejvíc mi mrznou chodidla a prsty. Je to takové tupé a zároveň řezavé brnění. Trup a hlava jsou v pohodě. Těm je zatím teplo. Sdělím svůj postřeh Andymu.

     „Krev se stahuje z okrajových částí těla,“ vysvětlí mi. „V extrému se musí zabezpečit primárně orgány a mozek.“

     Andy moc nemluví, ani nemůže, protože dýchá. Vědomě a zhluboka. Doprovází to zvláštním širokem postojem, nebo spíš posedem bez opory, a máváním rukama před sebou – jako by si chtěl co nejvíc vzduchu nahnat do plic.

     Od chvíle, co jsem tady na břehu Labe stanul jen v plavkách, si připadám jako cvok. Ale co… Tohle jsem přece chtěl, ne? Navíc mě představa, že nás někdo vidí, jak tady šaškujeme, rozesměje. Úsměv mi vzápětí zamrzne na rtech. Doslova.

     „Jsme rozdýchaní. Jdeme do vody,“ řekne Andy.

     Malými krůčky se přesuneme na rozhraní souše a řeky. Překvapí mě, když spatřím, že okraj řeky roubí krajka z námrazy.

     „Do hajzlu, ono se to fakt děje,“ zamumlám spíš pro sebe.

     Andy jde přede mnou. Pomalu, ale rozhodně. Slyším šplouchání, jak nohama rozráží vodu. Už ji má po kolena, postupně mu stoupá ke stehnům. Nedává na sobě nic znát.

     Zaváhám. Nebuď srab, Milane, říkám si. Když to dá on, dáš to taky. Je to úplně stejnej týpek jako ty, vyrostli jste ve stejném městě, chodili na stejnou školu, jedli stejné blafy z jídelny. Není to žádnej superman.

     První vlnky mi ošplouchnou chodidla. Nohy hned začnou vysílat signál: „Au, au, au, vylez ven!“ Mám chuť to vzdát.

     „Dejchej a pojď. To dáš,“ ozve se přede mnou.

     Andy. Čeká na mě, hladinu má v půli hrudníku. „Dejchej,“ zopakuje. „Stejně jako na břehu.“

     Soustředím se na to. Nádech. Výdech. Postupuju. Nezastavuju. Nádech. Výdech. Kurva, to studí. Umírám? Ne. Dejchám. Nádech. Výdech. Jdu dál. Voda mi leze po nohách až k citlivým partiím. Nesmím zaváhat. Nesmím zastavit. Nádech. Výdech. Voda se přehoupla přes pupík. Dejchám nahlas. Húúúm, ááách, húúúm, ááách.

     Náhle stojím vedle Andyho. Oběma nám dosahuje voda až ke krku. Húúúm, ááách, húúúm, ááách. Pořád jsem to já. A taky jakoby ne.

     „Seš tady.“

     Má pravdu. Chci mu říct, co prožívám, ale slova se mi v hlavě ne a ne zformovat do vět.

     „Jóó,“ vyheknu v rámci výdechu.

     „Chvilku počkáme, až to začne topit.“

     Nezmůžu se na odpověď ani na otázku „Co tím myslíš?“.

     Uběhne pár vteřin. V jediném záblesku pochopení mi dojde, co na tom všichni mají. Proč je to teď taková móda. Když jste v ledové vodě, nic jiného neexistuje. Všechny problémy jsou pryč. Je to absolutní vyčištění hlavy, kterého se dá dosáhnout ani ne za pár minut.

     Vtom to opravdu „začne topit“. Tělo se pod vodou z mrazivého sevření probere a rozpaluje se. Přesně na hraně mezi příjemným a nepříjemným. Zkusím zahýbat prsty. Jde to! Hýbu rukama a nohama, a dokonce plavu na místě. Rozesměju se. Nahlas!

     „Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekne Andy. „Mám pro tebe ještě jedno překvápko. Obvykle se to při prvním otužování nedělá, ale… ponoř taky hlavu.“

     Vytřeštím oči s nevyřčeným „Jak?“.

     „Takhle.“ Andy se potopí. Uběhne vteřina. Dvě. Tři. A je venku. „Teď ty.“

     Pokud o tom budu přemýšlet, neudělám to, bleskne mi hlavou.

     Nadechnu se.

     Jdu dolů.

     Jestli předtím zmizely všechny problémy, tak teď zmizel celý svět. V mozku mi vybouchne gigantický POPLACH! Zablýskne se. Zatmí. Zkratují všechny obvody.

     Vynořím se. Na vzdálenějším břehu se rozkáchá kachna a slunce nad našimi hlavami na vteřinu prorazí mlhovou krustu.

     Je půlka ledna, mé třicáté narozeniny, něco málo po osmé hodině a tohle je jeden z nejplnohodnotnějších momentů mého života. Předčí jej snad jen vzpomínka na to, jak uprostřed noci sedím vedle nemocniční postele, kde usnula má žena, znavená porodem. Já držím v náručí rovněž spící Lauru. Sestřičky mi ji zabalili do červené deky. Ten obraz – hlava holčičky, která je na světě sotva půlhodiny, vykukující z měkkého červeného kornoutu – se mi natrvalo vypálil do mozku jako okamžik, který do budoucna definuje to, čím jsem a co je můj úkol. Tady, v tomhle koutu galaxie. Zařídit, aby jedna hvězda, která se právě vyklubala z vesmírné nicoty, zářila co nejjasněji a co nejdéle.

     Vrátím se do přítomnosti. Do ledového teď a tady. Žiju, uvědomím jsem si. V plném významu toho slova. Žiju. Je něco víc? Nebo míň?

     Za chvíli budu mít tu čest to zjistit. Ale teď, v ten dokonalý moment v ledovém Labi o tom ještě nemám ani ponětí.

***

Sedím ve fabii, jedu domů. Pomalu a opatrně. Usrkávám z termohrnku zázvorový čaj a moje tělo, které právě prošlo mrazivou terapií, mi to připomíná občasným svalovým třesem.

     Potom, co jsme vylezli z vody, otužilecká rutina podle Andyho neskončila. Křikl: „Poběž!“ Začal běhat, poskakovat a cvičit ještě intenzivněji než předtím. „Musíme se zahrát zevnitř!“

     V ten moment to u mě bylo absolutní vítězství ducha nad hmotou. Ale s každým krokem to bylo snazší. A radostnější.

     Úsměv se mě drží i teď, když jedu v autě. Už je přede mnou jen poslední rovinka před vesnicí, kde bydlíme. Lemovaná alejí nízkých jeřábů, na jedné straně chodník a cyklostezka, na druhé zemědělská půda. Odtud se kolmo na silnici, po níž jedu, napojuje polní cesta. Přímo naproti kapličce.

     Je to silnice, po níž si to většina řidičů sviští víc než stovkou. Já jedu sotva sedmdesát, užívám si svůj radostný pocit a to, že mě nic nikam nežene.

     Vidím ten výjev před sebou jako poslední políčko pauznutého filmu. Film se pomaloučku rozjíždí.

     Vlevo, na chodníku za kapličkou, se mihne nějaká černá šmouha.

     Hned se ale zaměřím na to, co se děje vpravo.

     Zprava vybíhá pes. Malý, chundelatý, urousaný. Připomíná… nevyždímaný mop.

     Za ním běží po polní cestě žena. Něco křičí. Asi stůj, ke mně… Co jiného?

     Pes mi probíhá před předním nárazníkem. Žena se zastaví na okraji vozovky. Díkybohu.

     Za ní vybíhá někdo další, koho jsem neviděl. Neviděl jsem ji, protože byla tak malá, že dosahovala sotva k maminčině pasu, a byla schovaná za její nohou.

     Tříletá holčička běží za psem dál. A taky křičí. Bedřiška ji nedokáže zastavit.

     Dupnu na brzdu. Ucítím THUP! na nárazníku.

     Té dívence už rozumím. Její křik pronikne do mé časové bubliny a praskne ji.

     „Mášo!“

     Křik utichne a má šťastná hvězda Laura zhasne.

***

Sedím v autě. Ani nedýchám. Ani se nehýbu. Vím, že jakmile udělám sebemenší pohyb, celé to spustím.

     Hlavou mi běží stovky možností, co všechno může nastat. Ani jedna se mi nelíbí. Nechci se jich účastnit, jsou jako z filmu, na který se nechci dívat.

     Žena se zhroutí. Já se zhroutím. Přijede sanitka. Policie. Nechají nás jet s malou do nemocnice, nebo budou vyšetřovat? Budeme mít vůbec ještě důvod jezdit do nemocnice? Tahle možnost je ze všech nejhorší. A až se probereme ze šoku, budeme se vzájemně obviňovat? Budeme se nenávidět? Rozhádáme se při ošklivém rozvodu, nad nímž se bude jako duch vznášet výčitka v podobě zesnulého dítěte?

     Nechci. Každá buňka v mém těle, celé mé vědomí křičí: „JÁ TOHLE NECHCI!“

     Sedím v autě a neodvažuju se ani pohnout. Dokud neotevřu, nic z toho se nestane. Jsem Schrödingerova kočka.

     Pak mi dojde, že jde o vteřiny. Pokud můžu Lauru zachránit, musím to udělat hned. Před autem mi proběhne žena a začíná s oživováním. Vím, že Bedřiška ovládá první pomoc. Já udělám tu jedinou věc, co můžu. Vezmu do ruky telefon a zavolám na tísňovou linku.

     V telefonu se ozve Andyho hlas. „Čau, kámo. Tak jaký jsou dojmy? Na poprvé dobrý, ne? Si zvykneš. Ještě párkrát a už se začneš těšit. Ten pocit, když vylezeš ven… skoro lepší než orgasmus.“

     Nechápu. Zřejmě jsem v šoku vytočil místo tísňové linky číslo posledního volaného. Tím byl ráno Andy. Dech se mi třese.

     „Milane, jsi tam? Děje se něco?“

     „Andy, já… Cestou domů. Stalo se něco strašnýho. Srazil jsem autem Lauru.“

     „Kolik je hodin?“ zeptá se Andy.

     „Cože?“

     „Máš na palubce hodiny?“

     „Jo.“

     „Kolik ukazují?“

     „Tři čtvrtě na devět.“

     „A auto – je pojízdný?“

     „Asi jo. Já nevím.“

     „Sejdeme se u přívozu. Musíš to stihnout do devíti!“ zavelí Andy.

     „Proč?“ nechápu.

     „Teď nemáš čas, abych ti to vysvětlil. Je to jediný způsob, jak můžeš Lauru zachránit. Tak sebou hoď.“

     „To nejde. Musím tu počkat na záchranku. Je tu Bedřiška a –“

     „Jedinej způsob, kurva! Copak bych ti kecal? V takový situaci? Šlápni na to a buď tu do devíti. Slibuju ti, že když to stihneš, všechno bude zase oukej.“ S těmi slovy Andy zavěsí.

     Slyším zvuk sirény. Sanitka z nedaleké nemocnice. Bedřišku nevidím. Že by ji zavolala ona? K místu, kde tuším, že by mohla ležet Laura, nedovolím svému zraku sklouznout.

     Z protisměru přijede autobus. Naše zelená polabská linka. Čas poskočí o minutu dopředu. Hodiny na přístrojové desce ukážou 8:46.

     Není to jen nějaký Andyho špatný vtip? A záleží na tom vůbec, jestli je Laura opravdu… Nenechám to slovo, aby mi vyvstalo na mysli. Záleží mi ještě vůbec na něčem?

     Strhnu volant doleva a kola naší fabie, vepředu pochroumané, ale pojízdné, zakvílí na mokrém asfaltu.

     Ve zpětném zrcátku vidím, jak se Bedřiška za mnou rozeběhne. Ústa roztažená do výkřiku, který přes motor neslyším, ale dokážu jí jasně odečíst ze rtů: „Milane!“

     Míjím se s přijíždějící sanitkou. Časomíra nemilosrdně ukousne další minutu z mého limitu.

***

Nelámu si hlavu s povolenou rychlostí a v Litoměřicích, okresním městě, kudy projíždím, se na mě nalepí první policejní vůz. Zapne sirénu a bliká mi do zpětných zrcátek výzvu k zastavení. Tohle se mně, spořádanému občanu a řidiči, děje poprvé.

     Kupodivu mě to vůbec nezneklidní. Naopak, šlapu na plyn a městem letím skoro devadesát, pokud se zrovna nepokouším projet jeden z mnoha kruhových objezdů, co leží mezi mnou a cílem.

     Pocit „je mi všechno jedno“ nahradil jiný. Jako by se mi v hrudi rozpínalo ledové šílení. Důvody, které k němu vedly, se snažím nechat co nejdál za sebou.

     Bohužel, policejní hlídky nejdou setřást tak snadno. Už je jich víc.

     Při výjezdu z Litoměřic zavolám znovu Andymu. Dám si to na hlasitý odposlech. Houkačky jsou mi v patách.

     „Haló?“

     „Andy!“ zařvu.

     „Co je to za randál?“

     Snažím se je překřičet. „Jedu s doprovodem.“

     „Do prdele.“

     Přesně. Nechal bych to vyznít do ticha, ale nějak mi to narušuje neustále dotírající úúú-ííí, úúú-ííí.

     Andy pokračuje: „No, to máš stejně fuk. Až dojedeš sem, tak se jich zbavíš raz dva.“

     „To je právě to, proč ti volám.“

     „Co?“

     „Vyklop mi, o co jde, a vyklop to rychle. Protože až k tobě přijedu, jestli to vůbec do devíti stihnu, tak si moc nepopovídáme. Skončím v klepetech.“

     Ledové šílení uvnitř mě spokojeně přitakává: Jasně, klidně můžeš znít jako postava od Tarantina, proč ne?

     Andy si odkašle. Zadrhne se mu hlas. „To se nedá vysvětlit. Respektive, líp se to vysvětluje, když se to zažije.“

     „Na to kašlu! Řekni mi to teď.“

     Vlítnu na poslední kruháč na okraji města. Volant doleva, nohy na spojce a brzdě zároveň, auto jde do smyku. Motor zařve, těch pár dýchavičných koní v něm zařičí, já tam vrazím rychlost a dupnu na plyn.

     Jsem na mostě přes Labe. Přede mnou se otevírá široká silnice, teď o nedělním ránu dočista prázdná.

     „Mluv, Andy!“

     „Tak jo. Zjistil jsem… že když… no zkrátka, když se do hodiny ponořím do ledové vody na stejném místě, vrátí se čas.“

     Nevýhoda široké silnice je, že policajti mají víc možností mě předjet. A taky mají silnější auta.

     „Jak jako?“

     „Prostě se to vyresetuje.“

     „Co se vyresetuje?“

     „Já nevím, všechno. Vesmír prostě! Chtěl jsem ti to tajemství předat jako dárek k narozeninám. Proto jsem tě donutil namočit celou hlavu. Ale pak jsem si to rozmyslel. Vylezli jsme ven a tys mi nepřipadal zralej. Řekl jsem si, že to zkusíme příště.“

     „Namočit celou hlavu,“ zopakuju tupě.

     „Jo, jinak to totiž nefunguje.“

     „Jasně. To dává smysl,“ ušklíbnu se. „Chceš mi říct, že když se k tobě dostanu do devíti a vlezu znova do vody, vrátím se zpátky v čase a všechno bude jako dřív?“

     „Víceméně. Možná do devíti pěti… Nevím přesně, v kolik jsme do tý vody ráno vlezli. Je to tvoje jediná naděje.“

     Policejní vůz mě začne předjíždět.

     „Budu tam. Máš pravdu, Andy. Je to moje jediná naděje.“ Hmátnu po telefonu a ukončím hovor.

     Podívám se z okýnka a vidím, jak mi strážník na místě spolujezdce naznačuje, abych okamžitě zastavil.

     „Sorry, kluci,“ řeknu a šílenec ve mně se zachechtá smíchem, z něhož mrazí. Zcela přebral kontrolu. „Však já vám ty káry za chvíli zase vyresetuju, ne?“

     Zpomalím, trhnu volantem a šťouchancem do zadní části auta vychýlím policajty ze směru jízdy. Přesně jako jsem to viděl v akčních filmech. První auto dostane hodiny a soudě dle ohlušujícího třesku smete i vůz za ním.

     Naše fabie se žene kupředu jako hrdý vítěz Car Wars.

***

Ne nadarmo se říká, že je něco dlouhé jako Lovosice. Projíždím jimi pekelně dlouho a nabalují se na mě další policajti. Už je jich celý hrozen. Naštěstí jsou tu ulice užší a z obou stran obsypané zaparkovanými auty, takže se jim nedaří mě předjet. Sjedu z hlavní, svištím kolem parku, za nímž už vidím břehy Labe. Jedu dál podél řeky, vyklouznu z Lovosic a čeká mě cílová rovinka k žernoseckému přívozu.

     Nejošemetnější část celé cesty. Silnice na Ústí je široká a houkající vozy mě obsypají jako hejno vos. Můžu být rád, že se jim zatím nepodařilo mě zastavit. Zázrak. Už vidím svou odbočku k přívozu.

     Zpomalit, nebo to zahamtnout? Bé je správně.

     To kluci chlupatý nečekají a jeden z nich mi to úspěšně narve do kufru.

     Dalšího po mé pravici musím vystrčit do škarpy plné bláta. Pneumatiky zahrabou a ohodí mi boční i přední sklo.

     Sotva vidím svůj cíl. A taky toho, kdo tam stojí.

     Andy. Zírá na tu scénu s otevřenou pusou. Ale údiv mu dlouho nevydrží. Nahradí ho zděšení. Dojde mu, že se řítím přímo na něj a že nezastavuju.

     „Uhni!“ zařvu. Snažím se strhnout fabii stranou, ale kola už nereagují.

     V posledním marném pokusu mě zastavit před sebe Andy natáhne paže. Bledé dlaně jako dvě stopky, které nikdo nerespektuje.

     Tak teď se uvidí, jestli jsi nekecal, prolítne mi hlavou a já pak prolítnu Andym.

     Fabia se zhoupne, moment kratší než dva údery srdce padá z nevysokého břehu a pak prorazí hladinu.

     A… nic se nestane.

     Doufal jsem v jiný efekt. Doufal jsem, že tímhle to všechno skončí, jak sliboval Andy.

     Vražda v přímém přenosu je na české policajty moc. Vyskakují z aut a někteří po mě dokonce střílí. Protokol neprotokol.

     Kulky roztříští autoskla a mě to dojde. Mělčina. Musím se přece potopit celý! I s hlavou.

     Otevřu dveře. Jde to blbě, jsou nějaké prohnuté a z druhé strany do nich tlačí voda. Sehnu se, abych ze sebe udělal menší cíl, a snažím se prodrat ven a do větší hloubky.

     Jedna střela mi prosviští kolem ucha. To bylo těsné. Pak mě štěstí opustí. Dostanu se na mušku ostrostřelcům a ucítím sprchu ostrých nárazů do zad. Sprchu? Asi jako kdybych se sprchoval příklepovou vrtačkou.

     Padám do vody a to je konec mého příběhu. Říkám si, že by teď mělo dojít k onomu pověstnému promítání celého života před očima.

     Žádné kino se nekoná. Poslední myšlenka, má poslední vzpomínka, mě vrátí jen do dnešního rána. Do chvíle, kdy mě budí Lauřina pěsťovka do nosu.

     Pak už jen děsná zima. Takový zkurvený chlad, že by na to nikdy nikoho žádné otužování nepřipravilo.

***

Zablýskne se. Zatmí. Zkratují všechny obvody. Vynořím se. Na vzdálenějším břehu se rozkáchá kachna a slunce nad našimi hlavami na vteřinu prorazí mlhovou krustu.

     Je půlka ledna, mé třicáté narozeniny, něco málo po osmé hodině a tohle je jeden z nejšílenějších momentů mého života.  

     „Do prdele, do prdele, do prdele –“ jektám.

     „Co je? Co se děje?“ vyděsí se Andy, chytne mě pod paží a vytáhne z vody. „Křeč?“ Domnívá se, že můj problém spočívá v ledové vodě.

     „Sakra, Andy, ty seš živej! Já tě zabil. Přejel jsem tě. Ty vole, ono to fakt vyšlo, tys nekecal.“

     Andy si nestojí na vedení. „Takže jsem ti to nakonec prozradil, co? Měl jsem pochybnosti, říkal jsem si, že to necháme na příště. Co mě k tomu přimělo?“

     Rozklepu se. Jediné, co ze sebe vypravím, je: „Zi-zi-zima.“

     Zopakujeme si tu stejnou zahřívací rutinu, jako jsem už jednou zažil. Nebo ne? Počítá se to poprvé, nebo se to smazalo? Když se na to Andyho při běhu zeptám, jen se uchechtne.

Odpoví mezi oddechováním: „To po mě fakt nechtěj, kámo, abych spekuloval nad tím, co s tím mají co dělat takový ty ptákoviny jako časoprostorový kontinuum a vůbec. Já to beru, jak to je. Prostě cvak a reset. Tak řekneš mi, co se stalo?“

     Během oblékání to ze sebe ve zkratce vysypu. Od své cesty domů přes osudnou nehodu s Laurou, můj telefonát s Andym a zběsilou cestu sem.

     „Co všichni ti lidi, co jsme tam nechali? Ten Andy, kterýmu jsem volal? To přece nejsi ty, nebo jo? To zůstali trčet někde ve slepé uličce vesmíru?“

     „Už s tím zase začínáš? Když se v tom budeš babrat, Lauru nezachráníš.“ Andy se odmlčí. „A co ty? Máš pocit, že by nějaká část tebe trčela ve vesmíru?“

     „Co? Ty jsi mě někdy vyresetoval?“

     Andy neochotně přizná: „Dneska ráno. Prozradil jsem ti to tajemství. A tys zareagoval, no řekněme, dost nevěřícně. Prostě ses choval jako kretén a docela nasupeně jsi odjel. Zkazilo to celý otužování. Proto jsem hned vlezl do vody znovu a rozhodl se ti to neříct.“

     „Sorry. Vlastně se sám sobě nedivím. Znám se. Kdybych nemusel, tak bych tomu nevěřil. Počkej,“ zarazím se, protože potřebuju zjistit ještě jednu důležitou věc. „Takže mám nekonečně pokusů? Můžu se sem vracet znova a znova?“

     „To jsem si kdysi myslel taky,“ odpoví s povzdechem. „Ale jde to jen jednou. Ta schopnost se obnoví zase až po uplynutí čtyřiadvaceti hodin.“

     Zvednu obočí.

     „Série pokusů a omylů. Dost blbejch pokusů. Neptej se,“ dodá Andy.

     „Dobrá, takže mám jednu šanci. Musím to dát na první dobrou. Teda… na druhou dobrou.“

     „Pojedu s tebou. Cestou to všechno probereme. Řekneš mi každej detail, na kterej si vzpomeneš, z chvíle, kdy ti Laura vběhla pod kola. Společně vymyslíme, jak tomu zabránit.“

     „Dobrej nápad. A když to nevyjde, resetuješ nás ty a zkusíme to znova.“

     „Tys mě asi neposlouchal, co?“ řekne Andy.

     „A jo, promiň, ještě nemám ty pravidla časový smyčky úplně v malíku.“

***

Cestou ze mě Andy vytáhne všechno, na co si vzpomenu z chvíle nehody. Jedu mnohem rychleji než prve, chceme mít náskok, ale zdaleka ne tak rychle, jako když jsem se vracel k přívozu. Policajty bych do toho podruhé radši netahal.

     Popíšu mu všechno, co si vybavím. Ale neustále mám pocit, že mi něco uniká. Nějaký drobný detail, kterého jsem si všiml, ale teď ho nedokážu z paměti vylovit.

     Snažíme se vymyslet plán, jak mou rodinu co nejlépe ochránit. Počítáme s tím, že osud je svině a pod koly může nějakou blbou náhodou skončit místo Laury třeba Bedřiška. A co pak?

     Nakonec se rozhodnu. „Já doženu holky a zastavím je. Ty půjdeš po chodníku podél silnice a počkáš na nás na té křižovatce u kapličky, kde se to odehrálo. Odehraje. Víš, co myslím. Budeš to tam jistit a v případě jinýho nebezpečí mi dáš signál.“

     Andy přikývne.     

     Na start osudné rovinky dorazíme o pět minut dříve než já, když jsem tudy jel ráno poprvé.

Ruce na volantu se mi rozklepou. Ta vzpomínka je ještě moc živá. Moc živá a zároveň plná smrti.

     Andy mě uklidní. „Dýchej. Jako když jsme šli do vody. Musíš tudy projet. Jeď, jako bys jel normálně, jako bys nic nevěděl.“

     Dostaneme se na místo, kde se zprava na silnici napojuje polní cesta. Na druhé straně, vlevo, stojí kaplička s oprýskanou omítkou, za ní vede chodník a pak jako by ta silnicí přerušená polňačka pokračovala podél pásu křoví. Vše se zdá být normální. Moje holky tu ještě nejsou. Ale každou chvíli budou.

     Nejbližší místo, kde můžeme zaparkovat, je plácek před zahradnictvím asi tři sta metrů odsud, v mírném kopci, hned za cedulí.

     Vypnu motor, vystoupím a přejdu dozadu ke kufru. Začnu se v něm přehrabovat.

     „Co hledáš?“

     Nadzvednu dekl sloužící coby dno kufru a tam to najdu. „Tohle.“

     Zamávám Andymu před nosem teleskopickým klíčem na výměnu kol. Švihnu s ním. Teď je dlouhý asi jako moje předloktí.

     „K čemu?“

     „Nevím. Mám takovej blbej pocit.“

     „A chceš ho s tím přetáhnout po ksichtě?“

     Na to mu neodpovím. „Já půjdu tudy,“ řeknu a ukážu na uličku za zahradnictvím. „Jestli se mají holky ocitnout tam dole, jinudy jít nemůžou. Musím na ně natrefit. Zpomalím je a dojdeme po polňačce k tobě. U kapličky si řekneme, že je všechno oukej, vrátíme se k autu a odvezeme se domů na krásný zbytek neděle jako z reklamy na bábovku.“

     „To zní dobře,“ uzná Andy.

     „Jo, až moc.“

     „Co pořád máš? Běž už, není čas.“

     Nevím, sakra, co pořád mám. Mám to ale v hlavě a nemůžu na to přijít. Něco tam je. Hýbe se to. Má to barvu, ale zatím to nemá tvar.

     „Počkej!“ vykřiknu. „Změna plánu. Vyměníme si to. Běž za mou rodinou. Já půjdu podél silnice.“

     „Proč?“

     „Něco čekám. Průser. Až ho uvidím, tak ho poznám. Prostě běž tudy ty! Sám jsi to řekl, není čas.“

     Andy zakroutí hlavou, ale vyrazí rychlou chůzí uličkou. „Co jim asi tak řeknu?“ mrmlá nesouhlasně.

     „Překvapení k tátovým narozkám,“ poradím mu, ale už mě neslyší.

     Poklusem se vydám po stezce dolů podél silnice.

     Jsem u kapličky ani ne za dvě minuty. Každou chvíli tu musí být. Přikrčím se za zdí kapličky. Nechci, aby mě Laura uviděla a rozeběhla se mi přes silnici naproti. Nebo Mášenka. Tou to vlastně začalo.  

     Vtom mě to napadne. Nejsem vlastně já ten důvod, proč Mášenka vyrazila přes silnici? Hned si vzpomenu na třetí díl Harryho Pottera. Jak u jezera neviděl svého otce, ale sám sebe v časové smyčce… Jestli to tak funguje, tak jsem udělal fakt pěkně velkou blbost.

     Naštěstí mi to hned další okamžik vyvrátí. Ne, Andyho ledová voda nefunguje jako obraceč času podle staré dobré Džej Kej.

     Na polní cestě se totiž vynoří má žena, dcera a fena. A hned za nimi Andy, který je zastaví. Obejme Bedřišku, sehne se k Lauře, aby jí dal pusu, a podrbe Mášenku.

     Dokázal to! zaraduju se.

     Předčasně.

     Za zády se mi totiž ozve vrčení. Stojí tam obrovský černý pes a z mordy mu odkapávají sliny. V souvislosti s Vězněm z Azkabanu si má hlava hned vybaví pojem smrtonoš. Já vím, že jsem zacyklený, ale nemůžu si pomoct, jsem prostě potterhead. Navíc se to k tomu psovi vážně hodí. Nejen k jeho vzhledu. Je to smrtonoš – nositel smrti.

     „Ty hajzle, tak ty jsi vylákal Mášenku,“ ucedím. „Víš vůbec, co jsi způsobil?“

     Neodpovídá. Ani nemusí. Určitě to ví. Proto je tady. Nevím, kde se tu vzal, jestli utekl někomu ze zahrady nebo ho sem poslal sám ďábel, aby mi zničil život.

     Jasně byste ho zařadili mezi bojová plemena. Vím, že by se tihle psi neměli házet do jednoho pytle, někteří jsou mazlíci, ale tenhle kus je ten nejodpornější exemplář nejbojovějšího psa, co jsem kdy viděl. Jakýsi bull na steroidech. Je tlustý a zároveň nasvalený. Má obrovskou hranatou hlavu, špičaté uši a zabijáckému dojmu vévodí zuby. Odhaluje je krčením pysků, zatímco se ke mně krok po kroku blíží. Nejstarší výhružné gesto, které podvědomě děsí lidstvo už od časů, kdy člověk bojoval s vlkem o dominanci.

     „K mé rodině se ani nepřiblížíš, svině.“

     Můj tón se mu nelíbí. Zřejmě čekal, že ho budu chlácholit frázemi typu „hodnej pejsek“.

     Jaká je sebeobrana proti napadení psem? ptám se sám sebe v duchu. Škoda, že nemám čas vytáhnout telefon a gůglit. „Di domů!“ rozkřiknu se na něj.

     Nezabere to. Pes hluboce štěkne a poskočí směrem ke mně. Už nás dělí jen metr.

     „Tati?“ ozve se z druhé strany silnice.

     To ne! Křičením jsem na sebe upozornil Lauru.

     Nedá se nic jiného dělat. Sevřu pevně teleskopický klíč a odrazím se od zdi kapličky. Pes po mně ve stejném momentu skočí.

     Srazíme se ve vzduchu a on mi zuby sjede po levém prsu. Nepodaří se mu zakousnout, ale slabá mikina, kterou jsem si ráno vzal, není zrovna nejmocnější armour. Takže i tenhle damage docela cítím. Jo, vedle potterheada jsem i hráč erpégéček. A dosud to byly jediné souboje, které jsem zažil, proto uvažuju takhle.

     Pes vyrazí znovu. Strčím mu před čumák klíč. Zakousne se do chladného kovu, zuby o něj zacvakají, ale hned se zas pustí. Je vidět, že tohle mu nevoní.

     Zkusí zaútočit do třetice, tentokrát na spodní partie mého těla. Jestli nechci, aby se mi zakousnul do rozkroku, a to nechci, musím se natočit bokem. Na nic jiného ani nemám čas.

Takže se mi zakousne do hýždě.

     „Aaaaargch!“ zaječím.

     „Milane!“ To je pro změnu má žena Bedřiška.

     „Jdu ti na pomoc,“ křikne Andy.

     „Ne! Zůstaň táááá–“ snažím se ho zastavit, ale jak mi pes trhá maso pod tepláky, hlas mi přejde do bolestivého skučení.

     Vyrazím ze sebe jen jednotlivá slova: „Dostaň. Je. Odsud.“

     Vidím, že Andy mě poslechne, a odvádí holky. Bedřiška jednou rukou tahá z kapsy mobil a druhou zakrývá Lauře oči.

     Pes vůbec nepovoluje sevření. Naopak, jako by se jeho tesáky do mě zarývaly stále hlouběji.

     Celý svět se mi smrskne do jediného tunelového pohledu. Je menší a menší. Cítím, jak se mi nohavice nacucává krví. Čím víc rudé ze mě teče, tím míň barev vnímám. Vše mi šedne. A do toho šedého, scvrkávajícího se tunelu pronikne odkudsi zvenčí zvuk blížícího se motoru.

     Autobus. Tak zní jedině naše zelená polabská linka.

     Vzepřu se na nohou a táhnu za sebou toho obrovského čokla, co váží snad tolik co já. Dostanu se na krajnici vedle kapličky. Řidič autobusu nemá šanci mě vidět.

     Počkám si na ten správný moment.

     A poslední zbytky sil vložím do skoku do silnice.

     Autobus ani nezpomalí. Nárazem mi doslova vyrve psa ze zadku. A že jel skoro devadesát, odmrští jeho černé tělo daleko před sebe, kde na vozovce udělá několik sudů, dokud ho předek autobusu nedožene a nepřejede. Pak teprve řidič zareaguje a začne brzdit. Zastaví až daleko za psím tělem, které mu mezitím prorotovalo pod celým podvozkem. Je mrtvý. Bezpečně.

     Jenže já k tomu taky nemám daleko. Mám sedřený celý předek těla a vzadu, kde by měla být jen jedna díra, mi právě jedna přebývá. Tou ze mě vytéká život po deckách a s ním i vědomí.

     Tunelový pohled se zavírá. Vidím ještě Andyho, jak se vrhá do vozovky a zastavuje auta z obou směrů, která by mě mohla přejet. Ležím přímo uprostřed silnice. Napříč. Stejně jako Laura ráno v posteli, napadne mě.

     Pak Andy o malý kousek ustoupí a já spatřím svoje holky. Živé a zdravé.

     S uspokojením můžu usnout. Mise splněna.

***

Do snu mi pronikne povědomý zvuk sirény. Sanitka z nedaleké nemocnice. To už tu dneska bylo.

***

Probudí mě rána pěstí do nosu. Zaťatá ruka patří mé tříleté dceři. Fajn, usměju se v polospánku. To už tu taky bylo. Sakra, nejsou dneska náhodou Hromnice?

     Naštěstí ne. To Laura jen usnula na okraji mého nemocničního lůžka. Sestřičky jí dovolily zdřímnout si vedle tatínka. Zabalily ji do červené deky.

     „Co je za den?“ zasípu. Místo jazyka mám zátěžový koberec. Rád bych věděl, jak dlouho jsem byl mimo.

     „Tati!“

     Víte, co se říká… Jeden úsměv je lepší než tisíc painkillerů.