Povídka, se kterou jsem se přihlásil do literárních dílen Spolku přátel krásného slova v Hradci Králové. V rámci několika víkendových workshopů jsme ji pod vedením Zuzany Hlouškové pilovali a výsledek byl publikován ve zpravodaji SPKS Škrabopis na podzim roku 2013. Démona Hareptiana jsem pak použil ještě v několika povídkách, jeho pozměněná verze je pod jménem Harlep jednou z hlavních postav v novější povídce Zabij se a uteč. LV
Magická čísla
Svítá. Temněmodrá noc nad městem teprve pootevírá na východě svá víčka. Nik se vznáší necelý metr nad svou postelí a jediná část jeho těla, kterou může hýbat, jsou oči.
Ve stejném pokoji, naproti Nikovu lůžku stojí démon Hareptian. Se svým křivým úsměvem, v nepadnoucím obleku a žlutě propocené košili připomíná šestákovou imitaci Marlona Branda. Kouří jednu z Dominikových cigaret a pozoruje z okna ruch dole na ulici. Jeho srostlé obočí se co chvíli zkřiví v grimase znechucení a pohrdání.
„Tyhle L&Mka,“ zachrchlal, „jsou skoro stejně tak dobrý, jako ty stříbrný Viceroyky, cos tu měl posledně.“ Špička cigarety se rozzářila, jak si Hareptian znovu mocně potáhl.
Otočil se k Dominikovi. Hustota dýmu v místnosti překročila únosnou mez. Dominik se dusil, měl silné nutkání kašlat a zvracet, kterému však kvůli paralyzující síle, která jej svazovala, nemohl vyhovět. Pouze dál sledoval každý démonův pohyb. Jednou nějakou tu chybu uděláš a pak…
„Nemaj sice ten dvojtej filtr, ale zas se mi moc líbí design jejich obalu,“ pokračoval démon ve svém nesmyslném monologu o cigaretách.
„Připomíná mi nebe.“
Pak se odmlčel a o malou chvíli později spustil mnohem silnějším a zlověstnějším hlasem, až Dominikem projel záchvěv ledového děsu:
„Ale co ty můžeš vědět, jakou skutečnou barvu má nebe! Vy lidi si myslíte, kdovíjaká to není nádhera, když máte den bez mráčku a můžete si lehnout do trávy a čumět na modrou voblohu. Ale takový nebe, jako jsem viděl já, kamaráde, tos nežral.“
Jen se vypovídej, stejně ti nic neřeknu, pomyslel si Nik. Ale spíš tou myšlenkou uklidňoval sám sebe, neboť byl k smrti vyděšený.
Jako pokaždé.
„Jak jistě víš, přišel jsem si pro čísla. Pro třináct číslic, abych byl přesnější. Každej měsíc třináctýho mě tu máš a každej měsíc třináctýho zažíváš to samý – třináct stupňů mučení. Jsme u sedmičky, kámo, ale počítám, že tohle sis už zapamatoval.“
Samozřejmě. Nik už jejich periodicky se opakující proceduru znal nazpaměť. Mučení č. 7 mu nikdy nepřišlo tak hrozné. Spíše mu připadalo, jako by sedmička byla pro Hareptiana jen taková povídací přestavka.
A taky kouřící, musel se Nik v duchu ušklíbnout. Ten parchant mi nikdy nezapomene vykouřit nejmíň půlku krabičky.
„Dnes jsem tady potřináctý,“ řekl démon. Přistoupil k levitujícímu, zpola svlečenému chlapci, odklepl mu popel z cigarety do pupíku a následně ji típl nepříjemně blízko k jeho levé bradavce. Jak byl Nik orosený potem, cigareta zasyčela. Chvilková agónie přešla do neodbytného pálení – jako svědění na místě, které nelze poškrábat.
„A taky naposledy,“ dokončil démon svou výhružku.
Hareptian se naklonil nad Nikův obličej. Chlapec ucítil jeho vyčpělý tabákový zápach. Démon ohrnul ret, a odhalil tak řadu stříbrných tesáků. „Dneska to ale bude jiný, ty hajzle,“ pronesl podezřelým hlasem, který se Dominikovi ani trochu nelíbil.
„Dnes nedojdem až ke třináctce, abys se mnou zas vyjebal, nic mi neřek a já tě v klidu nechal bejt. Třináctka je prej moc smutný číslo. Aspoň vy lidi si to myslíte. Tak víš co? Udělám ti radost – dneska skončíme u šťastný sedmičky. Může bejt šťastná, ale nemusí. Může pro tebe skončit vysvobozením.“
Démon udělal přehnaně dramatickou pauzu. Dominik tušil, co po ní bude následovat.
„TAK HELE SMRADE! Buď mi už konečně prozradíš Magický čísla, nebo teďka prostě CHCÍPNEŠ!“
S právě vycházejícím sluncem vplouvá do pokoje skrz žaluzie oranžová zář. V ní Nik ostře vidí, jak se Hareptianovi rozšiřují panenky, prodlužují kovové špičáky a zvětšují drápy na rukou i na nohou. Dominik ví, co to znamená – démon se chystá na smrtící útok.
Stalo se to v noci, přesně před rokem a jedním měsícem. Dominik byl poslední bdělou osobou v domě. Ruce, které měl svěšené v klíně, svíraly knihu „Mario Puzo’s Godfather“, ale on se nedokázal na slova a věty soustředit. Parkoviště před domem se zdálo temné a prázdné. Jen pouliční lampa osvětlovala opuštěnou lavičku. I horký letní vzduch byl nehybný. Přes všechen ten mrtvý klid cítil Dominik napětí. Jako by se všechny neviditelné částečky vzduchu začaly zmítat v šílených vibracích. Stále se však nic nedělo, a tak si šel lehnout.
DOJETÍ a VNUKNUTÍ.
Přesně v tomto pořadí. To Dominik ucítil, sotva ulehl na matraci.
Dojetí nad matkou, otcem, sestrou a bratry. Dojetí nad svou láskou a nad svými přáteli. Nad svým městem. Nad vším, co měl rád. Dojetí nad tím, jaké má štěstí, že s nimi může žít. A vnuknutí?
2820285082126. Magická čísla, na která Nik do smrti nezapomene.
Teď tu však čelí přímé hrozbě smrti. Nic reálnějšího není – sadistický démon chce znát čísla, a když mu je neprozradím, zemřu v šílených bolestech. Zachráním tak svět, který mám rád. Můj svět. Lidi, na kterých mi záleží. Protože ty dva pocity spolu souvisí. Dojetí a vnuknutí.
Druhou volbou je prosté vysvobození: konec mučení, úleva. Zradím – prozradím – budu volný.
Ale zůstanu-li sám, má pro mě život cenu?
Oči, jediná část jeho těla, kterou mohl hýbat, začaly ronit hořké slzy lítosti. Omlouvám se vám. Já. Chci. Žít. Ještě. Aspoň. Chvíli.
Dominik se rozhodl, že promluví.
Smrt ho však zastihla tak rychle, že si ani neuvědomil, že to nestihl.
Na obrovské, třpytivé skluzavce seděl vedle Nika stařec se stříbrnou kůží a společně jeli kamsi dopředu. Kmet promluvil robotickým hlasem: „Děkujeme ti, Dominiku, že jsi pro tento okamžik dokázal udržet tajemství Magických čísel.“
„Pro tento okamžik? Jak to myslíte? Tomu pošahanýmu démonovi jsem nic neprozradil třináct měsíců!“ rozčílil se Nik.
Ale při pohledu na zenově klidného starce z něj vztek neuvěřitelnou rychlostí vyprchal. Stejně rychle, jako plynula voda stékající po skluzavce. Místo vzteku Dominika naplnil jiný pocit – provinilost.
„Zklamal jsem vás,“ řekl sklesle stříbrnému.
„Nesmysl! Byl jsi jedním z nejodvážnějších a nejodhodlanějších Strážců, co kdy tajemství Magických čísel drželi. Nezlob se, že jsem podcenil tvých třináct měsíců. Pro nás je to skutečně pouhý okamžik, ale například pro bakterie žijící několik vteřin je to celá věčnost.“
„Takže pro bakterie bych byl hrdina,“ povzdechl si Nik, „teda kdybych ty čísla nakonec neprozradil.“
„Tajemství jsi udržel právě tak dlouho, jak jsme potřebovali. Cítili jsme tvé zaváhání, to ano, ale to je v pořádku, zařídili jsme to. Nyní už jsou vytvořena nová Magická čísla a je také určen nový Strážce.“
„Kdo je to?“ chtěl znát Nik jméno svého nástupce. Zajímalo ho, jestli to bude někdo dost silný, aby vydržel Hareptianovo trápení.
„O to se nezajímej. Není z tvé planety, ani galaxie, vlastně ani z tvého vesmíru,“ odbyl chlapce stříbrný kmet a dál klouzali kamsi prázdnotou.
„Chcete mi říct, že od teď už čísla 2820285082126 nic neznamenají?“ otázal se Nik.
„Právě naopak. Pro tebe a pro svět, jak ho znáš, znamenají všechno. Znamenají konec začátku a začátek konce. Znamenají změnu. Panta rhei, Dominiku. HAREPTIAN. Věci se mění, řeka plyne. A ty ses dostal na konec té řeky.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Nik. Ale otázka už zazněla do prázdna. Stříbrný zmizel, Nik teď byl na skluzavce sám. Proud se stále zrychloval. Zdálo se mu, že se přibližuje konec, výpusť. Skluzavka se stočila do poslední smyčky.
Náhle před sebou uviděl světlo, jehož intenzita se neustále zvětšovala, až mu záblesk explodoval v hlavě.
V tom posledním záblesku spatřil Dominik pravdu.
Nebyl to démon Hareptian, kdo ukončil jeho život. Jak ho znal, od Hareptiana by to bývalo mnohem brutálnější. Vůbec ne rychlá a bezbolestná smrt. Nit Dominikova života přestřihla v okamžiku záchvěvu jeho psychické slabosti stříbrná síla.
Robotický stařec.
Dominik se rozčílil. Bylo to tak neosobní. Neměl jsem vůbec na výběr! Žádnou možnost volby! Ta stříbrná síla mě prachsprostě využila, a když jsem se jim přestal hodit, jednoduše se mě zbavili.
Démon ho alespoň nechal rozhodovat o svém osudu. Bylo na něm, zda mu něco řekne, či ne. Znal Hareptiana přes rok a považoval ho za důstojného protivníka. Dělil se s ním přece i o cigarety! Hareptian dokonce mluvil i vypadal jako postava z Nikových milovaných gangsterských románů.
Ale stříbrná záře, která si hraje na nezvratný osud? Na boha? Proti něčemu takovému se bojovat nedá.
Přesto to Dominik – „pouhý člověk“ – chtěl naposledy zkusit.
Ze všech sil se toužil vymanit ze skluzavky, z té síly, která mu určovala cestu. Z celého srdce zatoužil být svobodný.
SÁM za SEBE.
Nyní už necítí nic
Je nikde a ve všem
Zapomněl na:
2820285082126
A prostor kolem něj je vyplněn krásnou tmavě modrou barvou
Uklidňující jako obal od L&Mek