V pilotní epizodě knižního podcastu a tvůrčí dílny Proč je to bestseller jsme si rozebrali román Radky Třeštíkové Kde jsi, když nejsi. Shrnuli jsme si 10 bodů, jak psát jako Radka Třeštíková, a dnes se pokusíme její styl napodobit, abychom se sami zlepšili ve vlastním psaní. Pro toto tvůrčí cvičení jsem napsal povídku „Váš atomový kufřík“. Nejšťastnější budu, když mi ji rozcupujete na kousky a napíšete mi do komentářů, jak moc se mi nepovedlo přiblížit se stylu Radky Třeštíkové.
Váš atomový kufřík
„Nemůžu. Promiň. Dneska už něco mám.“ Vidím na ní, že sbírala odvahu dlouho, a tak mě to rychlý odpálkování zamrzí. „Uvidíme se zase příští tejden,“ dodám.
Jenže já opravdu nemůžu. Já totiž…
…lítám si nepravděpodobností a vy pravděpodobně můj příběh ani slyšet nechcete.
Vy, ani vy, ani vy, no vy už vůbec a vy taky ne.
A co vy, Patricie?
Ne. Nechcete mýma očima nakouknout do vlastních oken. Co byste tam asi viděla, za těmi automatickými žaluziemi?
Zase jen odraz. To ve mně se odráží, co jste chtěla skrýt.
Ve mně. Ve tmě. Veď mě. Tě prosim.
Sotva mi skončí přednáška ze statistiky, vyletím z auly a přistanu v trolejbusu. Dvacet minut Beggin‘, Beggin‘ you směrem z centra k vám a už jsem v části, která se víc než univerzitní metropoli podobá maloměstu, odkud jsem sem přijel.
Oficiálně jedu doučovat. Neoficiálně se už dlouho ptám, kdo doučuje koho. Než jsem vás poznal, zkusil jsem to tam u nás se dvěma mladšíma holkama. S žádnou už se to neopakovalo.
Ale to vy dobře víte, Patricie. Přečetla jste si to hned napoprvý z mejch brejlí a z mojí košile. Že jsem skoro panic, jak kdysi zpívala kapela Lucie. Jenže zatímco vy jste si to s ní mohla vyřvávat na koncertech, já to slýchával v autě, když mě táta vozil do školky.
A taky líp než kdokoliv jinej víte, že skutečně máte syna v sedmičce, kterej potřebuje doučování z matiky jak prase drbání a kterýmu fakt pomáhá, když za ním jednou tejdně jezdím.
„Ty to s ním tak umíš. Viď, Láďo,“ řekla jste jednou a já si na tuhle větu dneska znovu vzpomenu. „Ty to s ní tak umíš,“ budete sténat a Láďovo potvrzení už ani jeden nebudeme potřebovat.
Když mluvíme o potřebách, v tomhle domě za bílými plaňkami převažují jiné, než je vysvětlení rovnic o jedné neznámé. Ačkoliv, nejsem já ta jedna neznámá, respektive jeden neznámý? Každopádně, moje běžná taxa, dvě stě korun za hodinu, no řekněme, že jsem na ty druhé lekce v týdnu zdražil a agentura mi tahle doučování do výkazu brigádníka nepíše.
Studentskej život není levnej a ta tisícovka, kterou si vždycky laškovně zastrčíte mezi ňadra, abych ji musel vyndat pusou, přijde týdně vhod. Bůhvíproč na tom gestu trváte. Viděla jste to v nějakém filmu a propsalo se vám to do fantazií? Tahle scéna je vždycky důvodem, proč mi bývá nakonec z nás dvou trochu zle. To a vůně krému, který si mažete na prsa. Nechci si ani připustit, koho mi připomíná.
Dětství. Scény před zrcadlem.
Přes to přese všechno jsem tu zas.
Stisknu zvonek a na první tón mi otevřete, jako byste stála za dveřmi, a přitom vypadáte, že jsem vás právě probudil. Pohled vám zakrývá jakýsi snový závoj.
Na sobě máte – nevím, jak tomu vlastně říkáte, Patricie – něco mezi županem a noční košilkou. Je to z takový jemný, mazlavý látky, co mi utíká mezi prsty. Mazlavý nebo mazlivý… Mazlivá jste, to jo, a to od prvních vteřin.
Vtáhnete mě dovnitř. Cítím z vás parfém, bílé víno a iqosku. Kdyby jste radši zapálila tvrdý… Ale vy, když hřešíte, tak co nejvíc nevinně. Jako se mnou. Jsem pro vaše zdraví nebezpečnej asi jako iqoska. I pro zdraví vaší rodiny.
Láďa starší zůstal dlouho v práci jako každý čtvrtek. To už poznám podle prázdnýho parkovacího místa.
„Kde je junior?“ zeptám se. Baví mě mu tak říkat, i když mě hned vzápětí napadne, co to sakra plácám?
„S kamarády na florbale,“ odpovíte.
„To je dobře, že se mladej hejbe.“ Zase ten pocit, že cokoli vypustím z pusy, jako by nepatřilo mně, vám ani celé téhle situaci.
„Mládí vpřed,“ uchechtnete se a strhnete mě na sebe.
Kontrolovaný pád na gauč.
Spolu s mými šaty strháváte i snahy dodržovat dekorum. Stírá se rozdíl mezi vykáním a tykáním.
Rozdíl mezi vy, my, já a ty.
Neřekl bych, že přímo splynou. Spíš se střetnou, rozprsknou v nahém zápase o vlastní identitu.
***
V polosedě, polonazí, oddechujeme a kouříme. Zpátky v rolích. Podáváte mi elektronickou cigaretu. Odmítám. Do tohle bratrstva nebo sesterstva mě vážně nezlanaříte. Náhle se u dveří opět rozezní zvonkohra.
„Dolů!“
„To myslíte vážně?“ vydechnu. Hlas mi tlumí hustý vlas deky, kterou přese mě přehodíte.
„Smrtelně.“
Nesmrtelná teto, bleskne mi hlavou dřív, než stačím sám sebe zcenzurovat. Nechci na vás být zlý. Ani v duchu. Ale kolikrát si nemůžu pomoct. Jako bych tím výsměchem trestal i sám sebe.
Ponižoval nás oba.
Ale zůstanu schovaný, přesně jak jste chtěla.
Slyším, jak si u dveří něco špitáte s druhou ženou. Dostane se ke mně pár slov o společném zavlažování. Sousedka, odvodím si.
„Ne, počkej, Páťo!“ zarazí tě náhle druhý hlas. „Že ty ho tady máš právě teď?“
„Dej pokoj, Magdo.“
„Máš tady toho svýho zajocha!“
„Prosím tě, můžeš se ztišit?“
„Cítím z tebe to… sex. Určitě jste to před chvílí dělali. Jakej je? Už se zlepšuje?“
Ehm, ehm. Nedá mi to a pod dekou si významně odkašlu. Ale hlavu ven nevystrčím.
Magda, navzdory věku, který ji odhaduji, ze sebe vydá „ííííík“ jako puberťačka.
„Měla bys už jít,“ snažíte se ji vystrčit.
Magda značně přidá na hlasitosti, aby nebyl pochyb, komu je její rozloučení určeno: „Půjdu, ale když mi slíbíš, že mu vyřídíš, že naše Terezka taky potřebuje doučování. Z fyziky. Dej mu moje číslo. Nebo líp – ať mi po tobě pošle on svoje. My už se spolu nějak domluvíme. Možná to taky bude chtít individuální přístup.“
V těch posledních dvou slovech je slyšet opovržení a výsměch, jako by se Magda porovnávala se svou sousedkou a neměla pochyb, že je na tom líp a že si zaslouží svého vlastního zajocha mnohem spíš. Když jsem docházel k vám, doposud jsem ji nepotkal, nebo si to neuvědomil. Ale teď spolu s averzí vůči její povaze ve mně vzrostla chuť pohlédnout jí do tváře a prohlédnout si její postavu.
Myslím, že jo, i fyziku bych zvládnul doučovat.
Dveře se zavřou a vy, místo abyste šla rovnou ke mně, zamíříte do kuchyně, kde, jak slyším, vyndáváte z lednice víno a naléváte si další sklenku.
Chuť ve mně roste. Trochu mě to naštve, a tak se rychle pod dekou otočím. Zkusím takový malý trik.
Vrátíte se na gauč a chcete mi odkrýt obličej. Místo toho se před vámi vytrčím opět v plné délce.
Zasmějete se. „Jsi jak malej.“
Vykouknu i hlavou. „Tak malej snad ne, nebo…?“
„Nejsem tvoje máma, abych ti foukala na egíčko.“
„Tak co kdybyste mi pofoukala něco jinýho?“ Opět, jakmile tuhle větu vyslovím, hned se za ni nenávidím. Proč mám pocit, že kdybych byl s kýmkoli jiným než s vámi, tohle by se mi nedělo?
Měl jsem dnes radši přijmout to pozvání na kafe od té milé spolužačky. Prý „nemůžu, dneska už něco mám“. Jo, to mám. Asi švába na mozku.
Nezareagujete. Připadá mi, že vás rozhovor s Magdou rozhodil.
„Myslíte, že to Láďovi práskne?“ zeptám se.
„Ta čúza je schopná všeho.“
„A ona – je taky vdaná?“
„Jo. Stejně šťastně jako já.“
„Dobře.“ Zvednu se, nechám ze sebe deku sklouznout a nahý jdu do kuchyně, kde jak už vím, máte na lednici bloček s propiskou na řetízku.
Napíšu na něj své číslo a přinesu vám ho.
„Já na tebe přece už telefon mám.“
„Dejte to Magdě.“
„Ty hajzle, to bys mi neudělal,“ zasyčíte.
„Přece byste chudému studentovi neodepřela možnost přivydělat si takovou bohulibou činností, jako je doučování dětí z vyšší střední třídy, co si ani neumí spočítat, kolik činí úrok na jejich spořicích účtech.“
Tu facku jsem čekal a taky jsem si ji zasloužil.
„Dejte to Magdě,“ zopakuju. „Bude to váš atomovej kufřík. Kdyby něco chtěla říct Láďovi, můžete jí pohrozit tím samým. Já si vydělám dvakrát tolik a všichni budou šťastnější.
„Já tě prosim, nedělej to, ty nevíš, jaká je to –“
„Už jsem se rozhodl,“ přeruším vás.
Zvláštní, nikdy jsem si nepřipadal tvrdší. Navedu vám ruku k sobě do klína, abych to dokázal. „Zdá se, že jsem nepochopil poslední lekci, paní profesorko.“
„To nemyslíš vážně.“
Máte slzy v očích. Kde se tam vůbec vzaly? Odkud pramení? Pokud by byly oči schopné vtáhnout slzy zpátky, ty vaše by to udělaly. Takhle vám pohled aspoň zkamení.
Dnes, ani pořádně nevíme jak a čím, jsme si ublížili a stvrdíme to oba bolestivými vzdechy.
Jo, zajoch se definitivně zlepšil. Ale bude si muset připomenout učivo z fyziky. A přestat si hrát na něco, co není.
Zvláštní, možná jsem z druhé strany těch automatických žaluzií zahlédl i odraz sebe.
Jenže, sakra, vůbec se mi nelíbí, co vidím.
***
Je večer. Láďa se vrací z práce a hned v předsíni se rozvzteklí nad pohozenou taškou z florbalu. „Juniore!“
Po celém dni jednání se zástupci jaderné elektrárny má jedinou touhu – otevřít si vychlazené chardonnay. Další nesoulad naruší jeho představu o dokonalosti – lahev je otevřená a zbývá v ní sotva na jednu dvojku.
Dům je tichý. Láďa mladší je ve svém pokoji, nejspíš u počítače se sluchátky na uších. A manželka? Nejspíš zase drbe u té slepice Magdy. Ty dvě se hledaly, až se našly, bleskne Láďovi hlavou a v duchu se pousměje, jako vždycky, když ho – podle jeho názoru – napadne nějaká vtipná průpovídka, která na danou situaci sedí jako…
„Prdel na hrnec!“ řekne Láďa, teď už nahlas, protože může, a ústa mu roztáhne úsměv.
Vyhrál. Aspoň tuhle malou bitvičku vyhrál.
Náhle si na lednici všimne magnetického bločku s propiskou. Na svrchním papírku není nic napsáno, ale je tam něco protlačeného. Něco, co tam napsal někdo předtím a vytrhl. Láďu to zaujme, protože písmo se nepodobá nikomu z jeho domácnosti. Z rodiny, kde je hlavou Láďa starší.
Vtrhne papírek s vytlačenými tvary písmem, ale ani při zkoumání pod kuchyňskou zářivkou není s to vzkaz rozluštit.
Vzpomene si na svá mladá léta v pionýru a na to, jak s klukama luštili při bojovkách podobné vzkazy.
Vezme si druhý, čistý papír a měkkou obyčejnou tužku. Přeloží papír přes vytlačený vzkaz a začne jemně přejíždět tuhou. Na novém papíru konečně vyvstávají obrysy konkrétních písmen.
VÁŠ ATOMOVÝ KUFŘÍK
P. Zajoch
Následuje telefonní číslo.
To je divné, řekne si Láďa, pan Zajoch – to mi nic neříká. Zmínka o atomu ho však utvrzuje v tom, že vzkaz je určen jemu.
Proč by ho však Patricie zapsala a pak vytrhla?
Nevadí, zítra to zjistím, až mu zavolám, umíní si Láďa a zastrčí papírek do kapsy.
S nedostatečným množství vína, ale dostatečným množstvím uspokojení si sedne na gauč, vytáhne iqosku a pustí si televizi. Zláká ho pečlivě složená deka na okraji pohovky, a tak ji přes sebe přetáhne. Těsně na hranici spánku ho do nosu udeří cizí pach, ale s tím podezřením už se vypořádá jeho podvědomí ve snech.
Když se Patricie vrátí od Magdy, Láďa podřimuje.