Dnes to bude osobní! Jinak to ani nejde, když se pokoušíte psát podle Aleny Mornštajnové. Musíte si sáhnout hluboko do duše a vyškrábnout za dna pár sra*ek. Les v domě se toho nebál, zato čtenáři se báli v něm. Byl to skoro horor, vyprávěný dítětem, které už vyrostlo a snažilo se to v sobě zpracovat. V povídce, kterou jsem psal podle Mornštajnové, jsem se pokusil o podobný přístup. Po svém. Až na ty emoce, které to ve mně vyvolávalo, se mi nepsalo špatně. Jak to dopadlo, posuďte sami.
Utajený víkend
Třásl jsem se na balkoně a vyhlížel tátovu červenou mazdu. V ruce, kterou jsem prostrčil skrz mříž, jsem svíral figurku Batmana. Nechal jsem si útroby plnit strachem z toho, že stačí jen malinko povolit prsty a můj hrdina se zřítí do šestipatrové propasti. Přitom jsem sledoval silnici, jestli se na ní konečně nemihne něco červeného.
Už se stmívalo. Táta slíbil, že mě vyzvedne ve tři. Máma na to měla jiný názor.
„Mami, co je to slibotechna?“
„Cože?“
„Jak jsi říkala o tátovi, že je slibotechna.“
„Aha. No, to je člověk, na kterého se nemůžeš spolehnout.“
Uvažoval jsem o tom. „Já se na tátu se nemůžu spolehnout?“
Tehdy se mě ještě máma snažila uchránit před poznáním, ke kterému jsem si měl v průběhu dospívání přijít sám. „Můžeš. Ty jo. Akorát má občas problém dorazit včas. A nevadí mu, že na něj ostatní čekají.“
„Mně vadí, že na něj čekám,“ zamyslel jsem se.
„Vidíš. A asi bys nechtěl, aby se kvůli tobě ostatní lidé cítili stejně, viď?“
Musel jsem uznat, že nechtěl. Od té doby taky nikdy nechodím pozdě. Spíš dřív. A pak tam čekám. Zase já.
Měli jsme pevnou linku a táta měl mobil. Jako jediný z dospělých, co jsem znal. Ale nezavolal. Přijel až poté, co mě máma stáhla z balkonu, protože byla zima a tma a taky jsem měl hlad.
„Co kdybych měla na večer plány?“ vyčetla mu pak ve dveřích.
„Máš snad něco lepšího než čekat na svého prince?“
Máma se ušklíbla, ale nic na to neřekla, protože v té chvíli už jsem tátovi visel kolem krku. „Tatííí!“
„Tak jedeme, Robine. Kde máš věci?“
Přisunul jsem tašku, kterou jsem si zabalil hned po škole. Teda spíš máma mi ji zabalila. „Má tam všechno na víkend. I něco teplejšího, kdyby se ochladilo.“
Táta jako by ji ignoroval. „Co ty vlasy, Robine?“ Rozcuchal mi ofinu. „Vypadáš jako andílek debílek.“
„Jestli zas přijede vylepanej mašinkou, tak –“
Máma nedopověděla, co se stane, když mě táta ostříhá. Táta ji umlčel tím, že jí dal na tvář jednu štípanou. Začal jsem se uculovat. Máma sice říkala, že nám chce najít jiného tatínka, který by s námi bydlel a byl tu každý den. Nechápal jsem, kam by se takový člověk do našeho bytu ještě vešel, a taky jsem nechápal, proč někoho vůbec hledá, když tenhle táta – můj pravý táta – ji má pořád rád. Akorát mě si k sobě bere jen každý druhý víkend, což mi připadalo dost málo. A tak jsem každou vteřinu, kdy jsem byl s ním, pečlivě studoval a snažil se vrýt si ji do paměti, abych si ty chvíle s tátou mohl následujících čtrnáct dnů přehrávat, než mě zase vyzvedne. Sice pozdě, ale vyzvedne.
Dodnes se přistihuju, že pronáším stejné věty, přesně tak, jak je říkal on. Hlavně když komunikuju s vlastním synem. Nesnáším to, ale nedokážu ty vzorce jen tak vygumovat.
„Jedeme,“ řekl táta a jeli jsme. Co máma? Jestli měla v očích obavy, zda se jí v neděli v pořádku vrátím, buď je silou vůle potlačila, nebo jsem je nezaznamenal. Beztak jsem měl oči jen pro tátu.
***
Když mi dnes manželka vyčítám, že občas třeba na polňačce vyndám synka ze sedačky a dovolím mu jet vedle mě, nebo ho dokonce vezmu na klín a nechám ho držet volant, musím se tomu smát. S tátou jsem odjakživa jezdil vepředu. Žádnou sedačku v autě ani nevozil. „Seš chlap, tak pojď dopředu.“
Nasedl jsem. Šťastný za tu rovnocennost. Chlap vedle chlapa. Pořád jsem si držel plastového Batmana a ruku s ním dal klína.
„Dneska se připoutej, Robine. Prachy nejsou. Jestli mi tam nějakej kretén vjede, tak to do něj naperu. Aspoň dostanu tu zasranou pojistku, když už ji musím platit. Chápeš?“
Nechápal jsem, jen jsem se začal bát, abychom zrovna na žádného kreténa nenarazili.
V mazdě bylo přetopeno. Táta jezdil rychle, prudce zatáčel, a navíc se mu na zrcátku houpal stromeček s nápisem WUNDER-BAUM, který jsem nedokázal správně přečíst. Soustředil jsem na písmena, ale dohromady se nespojovala. To, plus teplo, houpání auta a silná chemická vůně stromku způsobily, že jsem měl celou cestu do Prahy žaludek na vodě. Ale nechtěl jsem blinkat před tátou.
Mimochodem, moje současné auto je sterilní, absolutně bez zápachu. A nedělá se mi v něm špatně, jenom když sám řídím.
Táta poslouchal z kazet Kryla nebo Landu. Tehdy jsem si myslel, že je to jeden člověk. I když písničky se lišily a kvalita nahrávek jakbysmet, jejich hlasy mi splývaly. Texty obou mi připadaly strašidelné. Ta děsivost mě zároveň lákala.
Výhled na rozsvícenou Prahu mi pokaždé vzal dech. Táta přepnul z kazeťáku na rádio a světla lamp se kolem mě začala míhat v rytmu devadesátkového techna. Já si připadal, jako bych se teleportoval ze světa minulosti do budoucnosti; vjíždím do nějaké sci-fi metropole, kde je možné všechno. Do Gothamu. Zvedl jsem Batmana k okýnku, abych mu to ukázal.
Když jsme projeli kolem cedule Hlavní město Praha, odvážil jsem se zeptat: „Co budeme dělat?“ Můj syn potřebuje pořád něco dělat a pořád vědět, co se bude dělat. Já tehdy vítal jakoukoli informaci, která by utišila mou nejistotu.
„Musím makat. Prachy nejsou,“ zopakoval táta svou mantru.
„Vezmeš mě s sebou do práce?“ To byla vzrušující představa. Konečně bych se dozvěděl, co přesně znamená SECURITY. Podle mě to klidně mohlo být povolání pro superhrdinu, jako byl Batman.
„Vezmu. Hehe, jednou, až budeš starší,“ mrkl na mě táta. „Slibuju.“
Nikdy se to nestalo.
„A kde budu teda já?“
„Bude tě hlídat děda Dimi. Jen dnešní noc. Ten sice taky maká, ale u něj je to podstatně klidnější.“
Děda Dimi nebyl můj pravý děda, nebyl to ani žádný tátův příbuzný, strýček, nebo něco takového. Byl to jen známý. Táta ho znal několik let, od svého příchodu do Prahy, když se od nás odstěhoval. Odvodil jsem si, že se sešli na stejné ubytovně a o dost starší Dimi se táty ujal jako syna, kterého nikdy neměl. Pomohl mu sehnat práci a táta se mu později odvděčil tím, že mu dohodil kšeft u stejné agentury. Dimi akorát pracoval na jiných místech. Tam, kde už nebyli zapotřebí mladí svalovci, ale stačili prošedlí dědové jako Dimi. Dimi měl zbrojní pas, prý sem kdysi přišel jako voják a už tu zůstal. A i když už tu žil bezmála třicet let, mluvil pořád trochu srandovním přízvukem.
Na moment mi blesklo hlavou, že bych byl radši večer s mámou než s dědou Dimim. Ale pak se na mě můj Batman podíval. „Neblázni,“ říkal pohledem. „Přijít o jízdu s tátou v autě? O tohle dobrodružství? Vždyť se na to podívej, kde jsme!“
Vjeli jsme do velkoměsta.
***
Vyzvedli jsme dědu Dimiho v průmyslové zóně na okraji Prahy. Taky už se, jako táta, přesunul z ubytovny a obýval teď krcálek nad jednou z výrobních hal.
„Pusť ho dopředu,“ řekl táta a já si musel přesednout. Vadilo mi to jen na okamžik, protože vtom se otevřely dveře a na zadní sedačku ke mně přiskočila Zlatka, Dimiho fena německého ovčáka. Miloval jsem ji. Byl to můj nejoblíbenější živý tvor na světě. Kdykoli jsem mohl, tak jsem ji drbal a objímal. Tátovi nevadilo, že strkám hlavu do tlamy obrovskému čoklu. To jen máma mohla vždycky vyletět z kůže, když jsem se vrátil ve smrduté teplákovce plné psích chlupů.
Následoval zvláštní manévr, jako by to táta měl všechno dokonale promyšlené. Vždycky jsem si říkal, že musí být těžké být dospělý a zorganizovat si život, tak aby to všechno vycházelo. Myslel jsem si, že velcí se řídí pečlivě sestavenými plány CO, KDY, KDE, JAK. To jsem ještě netušil, že se většina z nich řítí tmou a jejich plány jsou dílem náhod a improvizace. Toho večera to ale tátovi všechno pěkně zaklaplo. Odvezl sebe a nás do centra. Do uličky u Václavského náměstí.
„Tati, a proč musíš do práce?“ zkusil jsem to ještě jednou.
„Holky mě potřebujou.“
Vystoupil a pozdravil se se dvěma ženami, které kouřily před domem osvětleným červenými neony. Byly silně nalíčené, stály na vysokých podpatcích, měly na sobě kožíšky, přes rameno kabelky na zlatých řetízcích a hlavně – černě síťované punčochy. Ženy si všimly, jak na ně ze zadního okénka zírám. „Jéé, ten je hezkej. Je tvůj?“
„Jo, to je můj kluk.“
„Jak se jmenuje?“
„Robin.“
Nejmenoval jsem se Robin, ale na tom nezáleželo. Táta zkrátka jméno, které mi vybrala máma, nepoužíval. Nepřipadalo mu dost tvrdé. I já jsem s ním měl do dospělosti problém.
Nejen holky, i já jsem tátu té noci potřeboval. V té uličce u Václaváku mi Praha přišla víc děsivá než dobrodružná. Ale ony ho zřejmě potřebovaly víc. Vysvětlil jsem si to tak, že má za úkol je ochraňovat. Další důkaz toho, že byl hrdina. „Vidíš?“ zašeptal jsem Batmanovi.
Děda Dimi si přesedl za volant. „Rychle, nemůžeme tu stát moc dlouho.“
Táta u mě otevřel a znovu mi rozcuchal ofinu. „Tady se nedá parkovat, víš? To bych se nedoplatil. Jeď teď s dědou Dimim a já za váma v noci přijedu drožkou.“
„Čím?“
„Taxíkem.“
„Aha. A tati, v kolik přijedeš?“
„V noci, až tady skončím. Jestli to půjde dobře, tak třeba ve čtyři.“
„Slibuješ?“
„Slibuju. A zejtra už budeme celej den spolu. Mám pro tebe překvápko.“
„Jaký?“
„To by nebylo překvápko, Robine. Uvidíš zejtra. Nechal jsem ti v kufru velkej spacák. Roztáhni ho, a až se probudíš, budu už pod ním spát s tebou. Ale prosím tě, před jedenáctou mě nebuď.“
Můj syn, kterému říkám tak, jak se jmenuje, mě vždy může vzbudit klidně o půl šesté. Brzké vstávání má po mně. Necháme manželku spát a jdeme koukat do obýváku na pohádky. Nejradši má kresleného Batmana. Jako já.
Na dědu Dimiho už zezadu někdo troubil. Táta rychle zabouchl. Pak chytil obě ženy kolem ramen a odvedl je do domu červených světel. Děda Dimi si pod vousy zanadával jazykem, jemuž jsem nerozuměl, a už mě vezl Prahou, ani jsem nevěděl kam.
Šlo o situaci, kterou by máma nikdy neschválila. „Nesmí se to dozvědět,“ kladl mi na srdce Batman. Byl jsem plný vzrušení z toho, že i já mám druhý život, svou tajnou identitu, o které máma nic neví. Jako Bruce Wayne.
V duchu jsem počítal, kolik hodin zbývá do čtyř ráno, než za mnou tátu přiveze ta tajemná drožka. Výsledek byl – moc. Moc na takového malého kluka bez rodičů, v cizím městě.
Slzu z tváře mi olízla Zlatka. Sevřel jsem v ruce Batmana a na chvilku bylo zase dobře.
***
Vyjeli jsme z centra zpátky na periferii. K mému překvapení zaparkoval děda Dimi vedle ubytovny, kde oba dříve s tátou bydleli. Párkrát jsem tam tátu navštívil. To se mnou ještě jezdila máma na takové jednodenní výlety. Zpětně bych je interpretoval jako rande. Schůzky dvou, kde je ale vždycky někdo navíc. Někdo, kdo překáží. Já. Asi proto nedopadaly moc idylicky. Z těch pravzpomínek mi zbývá mlhavý dojem špatné nálady a zklamání.
Ubytovnu tvořily dva stejné, podlouhlé jednopatrové baráky, mezi nimiž byl dvůr plný haraburdí. Celý komplex byl obehnán vlnitým plechem. Děda Dimi nás vypustil ze zadní sedačky, otevřel kufr a podal mi mou tašku a spacák. Vláčel jsem se s věcmi přes dvůr.
„Dobrý pocit – vejít sem jako hlídač.“ Děda Dimi vstoupil do jedné z budov. Uprostřed byla dlouhá chodba, po obou stranách lemovaná řadou dveří. Muselo jich být dohromady tak čtyřicet. První dveře vpravo měly cedulku SPRÁVA, a ty děda Dimi odemkl. „To je klendra,“ poznamenal, když jsme vešli.
Rozsvítil otáčivým vypínačem. Vydechnul jsem, od pusy mi šla pára. Zlatka se hned stočila na matraci u dveří. Kromě molitanového pelechu tu byla jedna postel, gauč, skříň, stůl a na něm televize. Malá černá krychle s anténou navrchu. Velkou část prostoru ukusovalo ještě topení – plechová kamna, která děda Dimi hned zapnul opakovaným tisknutím nepoddajného tlačítka. Vždy se ozvalo hlasité kovové „prask“.
„Vafky,“ řekl na vysvětlenou. „Chvíli to potrvá, než to tady vyhřejou.“
První hodinu se z kamen linul jen sladký pach, ale postupně se rozpálila tak, že jsem na nich dlaň neudržel. Bál jsem se k té žhnoucí rakvi byť jen přiblížit. „Hlavně na ně nic nepokládej,“ varoval mě děda Dimi. „Jeden můj kamarád si na takových sušil prádlo. Usnul. Byl nalitej. Věci mu chytly a on –“
Litoval jsem, že jsem se zeptal. „Co on?“
„Uhořel.“
Vytřeštil jsem oči. Prozkoumával jsem pohledem místnost. Na několika místech byly zdi počmárané fixou. Jinak tam nebylo co k vidění. Představoval jsem si, že takhle vypadá všech těch dvakrát čtyřicet pokojů na celé ubytovně. Později, během studia, jsem narazil na báseň od Josefa Kainara Můj svět je plný samých dveří. Stálo v ní: „Chodby jsou bezedné a jako vejce vejci nebo hrobu hrob se podobají. Ztrácím se v nich celý, ty chodby na mě číhají.“ Díky návštěvě na ubytovně jsem věděl, co přesně si pod těmi verši představit.
„Máš tu nějaké hračky?“ zeptal se mě děda Dimi.
Přikývl jsem, vybalil si z tašky pár dalších panáčků a vlezl si s nimi ke Zlatce do pelechu. Děda Dimi pozdvihl podiveně obočí, ale pak pokrčil rameny a zapnul televizi.
Signál byl slabý. Místo obrazu zrnění, místo zvuku chrčení. Děda Dimi opět přešel do nadávek ve svém rodném jazyce a jal se štelovat anténu. Konečně se mu podařilo naladit večerní zprávy. Zaslechl jsem hlas moderátora, který se hlásil z demonstrace. „Nechceme NATO! Nechceme NATO!“ skandovali lidé na obrazovce a děda Dimi se zachechtal. „Přesně! Zopakuj se mnou, Robine. Nechceme NATO!“
Nesměle jsem si to zkusil, spíš proto, abych tomu dospělému, na němž jsem byl v tu chvíli závislý, udělal radost. Ne že by to pro mě něco znamenalo. Propsalo se to ale hluboko, jak vidno, pamatuju si to dodnes.
Za dveřmi se občas ozvaly hlasy, ale děda Dimi věnoval pozornost výhradně televizi.
Hraní mě brzy omrzelo, a tak jsem radši koukal s dědou Dimim. Po zprávách následovala estráda s vtipy, z nichž jsem chápal sotva třetinu. Místnůstka byla přetopená, Zlatka byla cítit jako pes víc než obvykle a mně se začala klížit víčka. Koneckonců, to nebylo tak špatné. Čím dřív usnu, tím dřív se dočkám táty.
Vtom se ale děda Dimi zvedl a nasoukal se do tmavé bundy. K opasku si připnul svítilnu, zahlédl jsem i zbraň. Rozbušilo mi to srdce.
„Kam jdeš?“ vyhrkl jsem. Nemůže mě tu nechat samotného, blesklo mi hlavou.
„Na obchůzku. Musím. Každou hodinu.“
„Vrátíš se?“
„Jó, jenom se Zlatou obejdeme baráky a pozemek a jsme za deset minut zpátky.“
„Ty máš pistoli?“
Zase v něm zachrčel hrdelní smích. Vyndal zbraň z pouzdra a ukázal mi ji. „Jen poplašňák. Ale to ti hajzlové nevědí. Vypadá opravdově, co?“
S polknutím jsem přikývl. Vypadala neskutečně. Jako obrovský smrtící had, který mě mohl každou chvíli uštknout. Byla to ta nejvíc dechberoucí a nejobávanější věc, kterou jsem kdy viděl.
„Nemůžeš mi tu nechat Zlatku?“ zeptal jsem se.
„Jí se ti hajzlové bojej víc než pistole.“
„A kdo jsou ti hajzlové?“
„Cizinci,“ odsekl děda Dimi. V kombinaci s jeho silným přízvukem jsem to nechápal. Byl přece taky cizinec. Ale byl náš? Byli tu ještě nějací cizí cizinci? Ti z ubytovny? Hajzlové, před kterými nás chránil? A táta – ten před nimi zas chránil ty své holky? Ale oba tu přece dřív taky bydleli. Děda Dimi mi roztáhl spacák na gauč a nechal mě na pokoji samotného s tím neřešitelným cizineckým rébusem.
„Nechceme NATO?“ špitl jsem do ticha, když se za ním zaklaply dveře. Pak se ozvalo zamykání. Ve vafkách to cvakalo, jako by byly prolezlé kovovými kraby. Srdce se mi sevřelo. Chtělo se mi čurat. Ale jen trošku. To vydržím. Přikryl jsem se spacákem a zeptal se Batmana: „Že tady neuhoříme, že ne?“
***
Probudil jsem se zimou. Okna byla dokořán a dveře na chodbu taky. Fena Zlatka seděla na prahu a kňučela. Když si všimla, že jsem vzhůru, přiběhla mě zkontrolovat, dvakrát mě očichala a pak se vrátila na stanoviště u dveří. Vyhlížela páníčka, ale bylo zřejmé, že od něj dostala povel: „Zůstaň!“
Vystrčil jsem hlavu ze spacáku a hned jsem zase zalezl. Do pokoje foukal ledový vítr a vyhnal z něj veškeré vafkami nastřádané teplo. Po podlaze poletovaly papírky z převrženého koše a časopis na stole, který si děda Dimi nejspíš ještě před chvílí prohlížel, zuřivě šustil divokým otáčením stránek. Zahlédl jsem míhat se na obrázcích nahé postavy.
„Dědo Dimi?“
Odpovědí mi bylo jen Zlatčino nervózní zakňučení.
Zaslechl jsem hlasy zvenčí. Ne na chodbě, ale venku, před ubytovnou. Dohadovaly se. Melodie řeči nepřipomínala češtinu. Emoce nabíraly na obrátkách, agresivita stoupala.
Něco se děje, pomyslel jsem si. A děda Dimi se šel podívat co.
Pomalu, pomaloučku jsem k oknu natahoval hlavu. Zvědavost byla přece jen silnější. Náhle nocí třeskl výstřel a já byl v tu ránu zpátky pod přikrývkou.
Zlatka se rozštěkala a dál už nevydržela plnit povel. Vyběhla z pokoje a nechala mě samotného. Křik venku zesílil na maximum a já mezi hlasy poznal i cizojazyčné nadávky dědy Dimiho.
Chtělo se mi strašně čurat. Teď už strašně, strašně moc. Sprchy a záchody byly uprostřed chodby. Musel bych projít kolem desítky dveří, co se podobaly jako hrobu hrob a chtěly mě spolknout. Ale už jsem to vážně nemohl vydržet.
Spustil jsem nohy z gauče a bosky se vydal přes pokoj. Na chodidla se mi lepila špína. Drobky a kamínky a psí chlupy.
Vyhlédl jsem ze dveří. Na chodbě problikávala zářivka. Záchody mi připadaly daleko. Usoudil jsem, že nejlepší bude se nerozhlížet a prostě běžet.
Zavřel jsem oči a vystartoval jsem. Víčka jsem otvíral jen na škvíru, abych trefil do správných dveří.
Vletěl jsem do umývárny, zapadl do jedné z plechových kójí, jež oddělovaly záchody, a konečně se vymočil. Hučení v mé hlavě, způsobené přerývaným dýcháním a bušením srdce, pomalu utichalo a já kromě zurčení močí na špinavém porcelánu zaslechl ještě něco.
Bolestivé vzdechy. Rytmické, jako by někdo někomu soustavně ubližoval. Teď a teď a zas a znova.
Ne jen tak někomu – nějaké ženě.
Šlo to z druhé strany umýváren. Ze sprch. Dokončil jsem, co jsem potřeboval, upravil si pyžamo a chtěl se vydat na zpáteční cestu. Ale… nemohl jsem.
To sténání mě přitahovalo. Potřeboval jsem zjistit, co nebo kdo jej způsobuje.
Pomalu jsem se šoural ke sprchám a vnímal, jak bosýma nohama šlapu do mokrých potůčků mezi spárami dlaždiček. Naklonil jsem se za roh přes futra vysazených dveří a tam je spatřil.
Muže a ženu. On byl mnohem větší než ona. Úplné monstrum. Ona byla proti němu drobná, vybledlá, připadala mi jako víla, kterou někdo unesl z jejího palouku a potrhal. Chcíply dobrý víly, blesklo mi hlavou. Byl to název jedné z kazet, co táta poslouchal v autě.
Byli nazí. On do ní vrážel zezadu a drtil ji proti dlaždicím na stěně. Na oba dopadala ze sprchy horká voda, kolem stoupala oblaka páry.
Asi jsem ze sebe musel vydat nějaké poděšené pípnutí, protože ten netvor se na mě náhle otočil a mezi nohama měl zbraň. Mnohem děsivější než poplašňák dědy Dimiho.
Stál jsem a zíral na něj v němém výkřiku.
Najednou mi na rameno dopadla ruka. Kdybych se před chvilkou nevyprázdnil, určitě bych se leknutím počural.
„Co tady sakra děláte?“ zahřměl umývárnou hlas dědy Dimiho. „To je dneska noc. Nejdřív musím rozhánět skupinu ožralů a teď orgie ve sprchách? To neznáte řád? Taky vás odsud můžu nechat vyrazit!“
Dvojice zastavila vodu, popadla z věšáků ručníky a zmizela v chodbě.
Děda Dimi se otočil na mě. „A co ty, kluku? Šmírovals je?“
„Potřeboval jsem čurat,“ odpověděl jsem.
Děda Dimi přikývl, jako by mu ta odpověď stačila. Věděli jsme oba, že o tom, co se tady odehrálo, nebudeme nikomu vykládat. Ani tátovi a já doma mámě už vůbec ne.
„Vzbudila mě zima. Slyšel jsem výstřel,“ přiznal jsem, když jsme se vraceli chodbou do pokoje.
„Nejdřív jsem těm hovadům pohrozil z okna, ale pak jsem stejně musel ven. Vystřelil jsem do vzduchu, abych je konečně zahnal do postelí. A co ty?“
„Já?“
„Jak zaženu do postele tebe? Mám snad zase střílet?“ Nejdřív mě nechal nechápavě civět a pak se rozchechtal.
Jeho humor mi přišel na tu situaci zcela nepatřičný, a právě proto úplně geniální. Od té doby – nevím, jak to říct – ale vždycky hledám uvolnění i v té nejnapjatější chvíli. Nebo se o to aspoň snažím.
„Za chvíli je tady táta,“ řekl děda Dimi. „Jestli tě načape, jak tady ponocuješ, budeš mít průšvih. A já taky. Tak spát.“
V pokoji jsem si vlezl pod spacák a špínu z chodidel sežmoulal o hrubý povrch starého gauče. Děda Dimi zavřel okna a já oči.
***
Ráno jsem se vzbudil brzo. Jako vždycky. Bylo by to brzo i na normálního dospěláka, co pracuje přes den. Můj táta měl úplnou půlnoc.
Ležel vedle mě, chrápal a voněl. Potem, kouřem, lacinými parfémy a možná i nějakým tím alkoholem. Přijel přece taxíkem, takže se mohl napít. Nevím, čím to je, že děti milují pach svých rodičů, i když objektivně vzato nevoní zrovna vábně.
„Tati?“ zkusil jsem to.
Odpovědí mi bylo jen zamručení.
Věděl jsem, co to znamená. Nechat ho spát aspoň do jedenácti.
Dědovi Dimimu už skončila noční služba, a tak se i se Zlatkou nad ránem bez rozloučení vytratil. Táta odtud měl taky klíče. Nepotřeboval jsem chápat, jak ta jejich úmluva funguje.
Zabavil jsem se. Uměl jsem se zabavit sám i několik hodin. Měl jsem svoje panáčky. Dokázal jsem si pustit televizi a nastavit hlasitost na nejnižší stupeň, který bych slyšel a který by zároveň tátu nebudil. V šuplíku ve stole jsem objevil hanbatý časopis. Prolistoval jsem jej, ale připadal mi nezajímavý. Neživý – v porovnání s noční scénou z umýváren.
Před jedenáctou už jsem se ale nudil a hypnotizoval jsem hodiny, aby se konečně pohnuly.
Vzbudil jsem tátu hned, jak to šlo, a těšil se, že konečně bude víkend patřit nám. Batmanovi a Robinovi.
Vypadli jsme z ubytovny. Vrátili jsme se na tátův byt a cestou koupili mraženou pizzu, kterou mi pak táta spálil v remosce dohněda. Když jsem ji ale zapíjel mlékem a nechal si tvrdé kusy rozmočit v puse, byla to lahoda. Odpoledne měl táta trénink. V tělocvičně s kamarády cvičil, jak lépe mlátit zlé lidi a chránit holky, které to potřebovaly. Já jsem ty dvě hodiny strávil poskakováním po žíněnkách, posloucháním chlapských řečí a napodobováním jejich pohybů.
Po tréninku v autě jsem si na něco vzpomněl. „Tati, co je to překvapení, jak jsi říkal včera?“
„No jo!“ Táta se natáhl dozadu za sedačku a vylovil tam igelitku s něčím těžkým a hranatým. Hodil mi to na klín.
„Co to je?“
„Rozbal a uvidíš.“
Viděl jsem, ale stále jsem nevěděl.
„To je video!“ vysvětloval táta nadšeně. „Nějaká fetka nám to včera přinesla na vrata. Asi je to čórka, ale vypadá dobře, ne? Dal jsem za něj půlku včerejší výplaty.“
Pořád jsem nechápal, co si s tím plechovým kvádrem počít.
„Víš co?“ řekl táta. „Uděláme si malou zastávku.“
Zaparkoval před barevně nasvíceným obchodem s nápisem VIDEOPŮJČOVNA.
I když jsem i ten druhý večer musel zůstat zase na chvíli sám a sám se i uložit ke spánku, protože si táta musel něco zařídit, už mi to nevadilo. Měl jsem z videopůjčovny dvě kazety s animovaným Batmanem a jednu se Supermanem. A než jsme je museli v neděli zase vrátit, protočil jsem každou nejmíň třikrát.
Když jsem se vracel domů k mámě, dokázal jsem z nich citovat celé pasáže. Stejně jako ze všeho, co táta ten víkend řekl nebo udělal.
„Jak jste si to užili?“ zeptala se mě máma po příjezdu. Pohoršeně přebírala ve vaně mé špinavé oblečení, které všechno putovalo přímo do pračky.
O těch ošklivých věcech jsem nemluvil, měl jsem přece svou tajnou identitu. Byl jsem nadšený, a i když jsem viděl, že to mámu bolí, nedokázal jsem mluvit o ničem jiném než o něm – táta, táta, táta. Jenže táta zase na dva týdny zmizel a byla to ona, kdo mě musel utěšovat, když mě v noci budily noční můry. O sprchách, o nekonečných řadách dveří, o rozražených oknech, jimiž se dovnitř valí ledová špína. O Jokerovi, kterého Batman s Robinem nedokážou porazit. O potrhaných chcíplých vílách.