V krabici s kusem mýdla

Petra zápach peněz nesnášela. Proto k nim přihodila mejdlíčko, které kdysi strejdovi věnovala. Našla ho v prádelníku hned vedle krabice od bot plné tisícikorun.

  „Až umřu, Petruško, musíš je odvézt dřív, než se na ně vrhnout ti supi,“ řekl jí kdysi strejda Standa, který sice nebyl její pravý strejda, ale ona mu tak coby nejlepšímu příteli rodičů odmala říkala.

  Těmi supy myslel svého syna a jeho dva švagry – bratry manželky Stanislava juniora. Zlomilo mu srdce, když se Staník přiženil zrovna do takové famílie. Ale sepsat poslední vůli, která by přiřkla majetek Petře, bylo pro nemocného Stanislava nad jeho síly.

  Jednou odpoledne Petře ukázal papírový poklad – krabici plnou fialových portrétů Otce národa Palackého. „Chci, aby sis je vzala. Použij je na školu pro Katynku nebo na cokoli budeš potřebovat.“

Nebrala to vážně. Dokud nemoci zakrátko nepodlehl a ona si neuvědomila, že tenkrát vyslechla jeho poslední přání.

*

Ignác si potáhl z cigarety a rozhlédl se po parkovišti. Hledal oprýskanou oktávku. Potěšeně se usmál. Stála na místě s perfektním výhledem.

  Rozhodl se přijít odzadu a zaťukat na okénko u řidiče. Chtěl kumpána nachytat na švestkách. Ale nepovedlo se mu to. Sotva se přiblížil, okénko se stáhlo.

  „Viděl jsem tě v zrcátku, debile,“ přivítal ho bratr.

  Ignác zabručel. „Něco novýho?“

  „Novej Bydžov, Nová Ves, Nový Město na Moravě… Jen tady nic. Už mě to tu začíná srát. Jdeme dovnitř.“

  „Cože?“

  „Slyšíš dobře, vole. Mám švárovy klíče. No nečum. Já vim, že, všechen dědkův majetek připadne stejně Staníkovi, takže zůstane v rodině, ale my nebudeme čekat, až se vyřídí dědictví. Vomrknem to tam hned a vezmeme si všechny pěkný blejskavý věcičky, co se nám zalíbí. Něco mi říká, že toho měl ctnostný pan Stanislav víc, než dával najevo. Na jedno se u dnešních důchodců můžeš spolehnout – než by dali prachy do banky, radši si je nacpou do matrace.“

  Ignácův parťák a brácha zároveň ukázal světu v roztaženém úsměvu svůj zčernalý chrup. Udělal tak čest své přezdívce – v rodině mu neřekli jinak než Zub. „Tak jdem,“ zazubil se.

*

Petra vešla do domu a hned nad schodištěm zatočila doleva. Za prvními dveřmi byl strejdův byt. Klíče měla a byt znala jako svůj vlastní, protože byla jedinou hospodyní, která tam od doby, co Stanislav ovdověl, poklízela.

Moc se nerozhlížela, proběhla předsíní, vešla do ložnice, rozsvítila a koutkem oka zahlédla ještě stále rozestlanou polovinu manželského dvojlůžka. Na uklízení neměla ani pomyšlení. Otevřela šatník, odsunula ramínka s několika kabáty, saky a jedním kimonem, Standovou vzpomínkou na dávná judistická léta, kdy mistroval republice.

  Opona z šatstva se rozestoupila a na scéně se objevila hlavní hvězda večera. Petře se ulevilo. Našla ji – dřív než supové. U ponožek bylo i mejdlíčko, které k tisícovkám přihodila, snad aby se necítila tak špinavě, když je brala.

„Sama z nich nepoužiju ani halíř,“ umiňovala si, „uložím je pro Katynku. Strejda Standa ji měl moc rád a ona jeho.“

  Náhle se u dveří rozeřval bzučák. Petra ztuhla. V bytě zavládlo takové napětí, že bylo slyšet dosedat i zvířený prach. Elektrický zvonek zazněl znova. Crrr-crrr. A znova.

*

Když Zub vylézal z auta, Ignác se snažil expresně dotáhnout cígo. Nechávat tabák nedokouřený mu připadalo jako děsné mrhání. Při tom rychlokouření zpozoroval, jak do vchodu, kam se chystali, vešla žena středního věku. To ho znepokojilo. Když se asi za půl minuty rozsvítilo v okně, které se už pár dnů pod jejich dozorem topilo v naprosté temnotě, trhnul sebou.

  „Co je?“ zeptal se Zub.

  „Čum!“ Ignác ukázal na okno. „Teď tam vešla nějaká ženská.“

  „Jak vypadala?“

  „Připadala mi povědomá. Žádná krasava to teda nebyla. Měla takovej hnědej kabát.“

  „Dělej, jdeme!“

  Zub se rozběhl ke vchodu. Ignác ho následoval. U zvonků našli správnou cedulku. Ignác k ní přiblížil prst.

  „Mám?“

  „Jo!“

  Ignác se opřel do zvonku.

  A nic se nestalo.

  „Musí tam bejt,“ řekl Zub. „Ta svině se zapírá! Že by to tam přišla vybílit před náma? Taková myš? Zkus to ještě.“

  Ignác zazvonil znova. Crrr-crrr. A znova.

*

Petra si dala krabici od bot do podpaží. Strejda jí přesně neřekl, kolik tisíc našetřil, ale připadala jí teď neuvěřitelně těžká. Zabouchla skříň a prosmýkla se kolem bzučáku do chodby. Stále vydával ten protivný zvuk. Jako by neznámý zvonič dole u schránek jistě věděl, že v bytě je.

  Petra dostala nápad. Přece jenom existovala možnost, jak dům nepozorovaně opustit. Jestli stál ten člověk vpředu u hlavního vchodu, mohla z paneláku vyjít zadem a zamířit na tramvajovou zastávku.

*

  „Co teď?“ zeptal se Ignác dole u zvonků. „Ty vole! Co když nám tam něco sebere? Měli bysme ji sledovat.“

  „To je fakt skvělej nápad,“ přitakal Zub. Mezitím byl v uvažování dál. „Zaběhni za roh. Dej mi znamení, kdyby tamtudy vyšla. Beze mě nic nepodnikej.“

  Ignác už za chvíli syčel za rohem paneláku: „Něco nese! Pojď sem!“

  Společně sledovali ženu, kterak si z domu odnáší krabici a míří s ní k tramvajové zastávce. Přidali do kroku. Tramvaj zrovna zastavovala u ostrůvku. Sotva do ní žena s krabicí vešla, nade dveřmi se ozvalo znamení. K čertu s nenápadností, teď už oba sprintovali.

  Naskočili do zavírajících se dveří.

  Hlavně, že byli uvnitř. Jen oni a ta ženská. A krabice.

*

Ozvalo se pískání zavíraných dveří. Na poslední chvíli naskočili dva mladíci. Už jim táhlo na třicet, ale oproti Petře to byla ucha. Ohlédla se po nich, ale zdálo se, že si jí nevšímají. Proč by měli? Byla pro ně jen cizí paní s krabicí… Bavili se šeptem mezi sebou.

  Sedla si a spatřila vpravo ještě jednoho muže. Byl urostlý a měl na sobě volnou bílou košili. Docela nalehko na to, že je prosinec, napadlo ji. Široce se na ni usmál.

  Petra si položila krabici na klín a pevně ji sevřela. V duchu se modlila, aby ten poklad v pořádku dovezla.

*

Pozoroval ženu. Zdála se nervózní. To chápal. Ale připadalo mu, že se tváří provinile. K tomu neměla důvod.

  Tramvaj se pomalu prokousávala předměstím.

  Někde za zády vnímal ty dva. Cítil pach i nervozitu. Špicoval uši, aby zaslechl něco z jejich plánů.

  „…až vystoupí… sledovat s odstupem pár metrů… někde se naskytne vhodná příležitost…“

  Kolem dokola jen samé průmyslové budovy. A jeden osamělý chodníček vedoucí k sídlišti, postavenému na zelené louce.

  Reproduktor ohlásil příští zastávku.

  Tramvaj brzdila a žena se zvedla. Dopnula kabát, krabici si vrazila do podpaží a postavila se k tyči u dveří.

  Mladíci vzadu zpozorněli, ale ani se nehnuli.

  Když zastavili a žena vystoupila, čas jako by se zpomalil. Ti dva vzadu čekali do poslední chvíle, než vyklouzli ven. Pokud by chtěl muž v bílém taky vystoupit, musel by se z tramvaje dostat ve zlomku vteřiny.

*

Ženská s krabicí mířila k sídlišti. O tom nebylo pochyb. Jenže tam svítily stovky oken plných zvědavých sousedů. Zub uvažoval. Jestli se chtějí mrknout té krabici pod víko, musí to udělat cestou. Ideálně v podchodě pod kolejištěm, který ústil na chodníčku směrem k panelákům. „Seš pašák, Zube, ještě ti to pálí,“ pochválil se.

  „Jak může bejt tak blbá, že se ani neohlídne?“ divil se Ignác. Škatule nasadila zarputilé tempo a zamířila do podchodu.

  Pak Zuba napadlo něco jiného. Něco, díky čemuž se musel nahlas uchechtnout. Že by byl až tak geniální?

  Prozradil Ignácovi svůj plán. „Nůž máš?“ zeptal se ho.

  „Jen boxera.“

  „Nasaď si ho. Bude to vypadat děsivějc.“

  „Tak jo. A co kuklu?“

  „Ser na to. V podchodě bude tma. Stejně bude tak vystreslá, že si nás nezapamatuje. Vsadím se, že pak bude cajtům tvrdit, že jsme byli cizinci. A teď už drž hubu,“ přikázal Zub.

*

Do podchodu se Petře vůbec nechtělo. Byla už tma a široko daleko ani živáčka. Ale co měla dělat? V těch kramflíčkách, co měla na nohou, nemohla využít některou ze zkratek k sídlišti. Proč si jen neobula něco sportovnějšího?

  Chtě nechtě se dala po chodníčku ke vstupu do tunelu. Pomalu se před ní otevíral výjev jako z hororu, včetně oplzlých grafitti na obou stěnách, problikávající zářivky a všudypřítomného pachu moči. Vešla dovnitř zpříma, štrádovala si to naoko sebejistě, jako by šlo o běžnou cestu z práce. Ale jistá si nebyla ničím, a už vůbec ne svým bezpečím.

  Nebyla ani v půlce, když za sebou zaslechla kroky.

  Nenápadně zrychlila tempo. Pokud kdosi do podchodu teprve vstoupil, mohla by z něj vyklopýtat dřív, než ji dostihne. Venku, na druhé straně, už bylo víc možností, jak utéct.

  Jenže kroky za ní zrychlily taky. Z podchodu zbývala sotva čtvrtina. Petra se užuž odhodlávala, že těch posledních pár metrů uběhne, když vtom ji někdo popadl za předloktí.

  „Buď tiše a nic se ti nestane.“

  Když tuhle větu Petra slýchala v detektivkách, radila všem nešťastnicím na obrazovce: „Uteč, huso! Křič o pomoc!“ Ale teď nebyla sama schopna vydat hlásku. Muž, jenž jí poroučel, měl autoritu, kterou ani při nejsilnější vůli nebyla schopna prolomit.

  „Zpomal,“ vydechl téměř neslyšně. „Hned za rohem u východu z tunelu čekají dva útočníci. Dělají si zálusk na těch sto padesát tři tisíc, co neseš v krabici.“

  „Jak to…“ podivila se Petra, ale muž ji nenechal myšlenku dokončit.

  „Teď tě pustím. Neutíkej. Půjdeme pomalu dál, ty vpravo, já vlevo. Jako staří známí. Kdyby se o něco pokusili, necháš to na mně.“

  Petru přesvědčila jeho jistota – nebyly to prosby ani příkazy. Muž jí zkrátka oznamoval, co se stane. A tykal jí. Ne neuctivě, ale jako přítelkyni.

  „Pojď.“

  Poslechla ho jako ve snách. Pokusila se na něj periferně podívat. Byl to ten pán v bílé košili z tramvaje. Teď však rozpoznala, že to, co má na sobě, není košile. Mělo to rozevláté cípy, jako by to byl nějaký župan, v pase to bylo převázané látkovým popruhem. Petře se nedařilo zaostřit, protože ji oslňovalo světlo, které bílý oděv odrážel – nebo snad sám vyzařoval.

  Její průvodce začal dupat. Kroky se nesly až k ústí tunelu. Zpoza rohu vyskočili dva mladíci v tmavých bundách. Jednomu se v ruce zaleskla kudla, ten druhý měl něco navlečeného na prstech. Taky je poznala. Ta dvě ucha z tramvaje.

  „Zube, co tu dělá ten chlápek?“ zeptal první z nich.

  Druhý se místo odpovědi obořil na ni: „Kdes sebrala toho šulina? Čekal na tebe na zastávce, co? Myslíš, že tě ochrání? Tebe a tu tvoji krabici?“

  Copak oni ho v tramvaji neviděli? blesklo Petře hlavou.

  „Nejlíp uděláte, hoši, když se otočíte a zmizíte odsud,“ řekl. „To, co si paní Petra ze Stanislavova bytu odnáší, je její věc. Strejda Standa chtěl, aby to dostala ona, jen už to nestihl před smrtí zařídit.“

  „A tebe si jako najal, abys to jako dokončil za něj? Nebo jak to všechno víš?“

  „Tak nějak.“

  „Zube,“ zatahal mluvčího gaunerů za rukáv jeho parťák, „mně se to nezdá. Jestli je to nějakej sekuriťák nebo bodyguard, může mít teleskopickej obušek nebo paralyzér. Zmlátí nás a ještě nabonzuje fízlům. Takový zmrdi v tom uměj šlapat.“

  „Tenhle panák? Podívej, co má na sobě! Já jsem v tom autě nemrznul pro nic! Jsme dva na jednoho. Tu ženskou nepočítám. Podáme si ho,“ řekl Zub a vyrazil kupředu s nožem.

  Pán v bílém odstrčil Petru ke stěně a stoupl si před ní. Zub zaútočil zespodu, jako by mu chtěl nůž zabodnout pod žebra. Muž se nenechal zaskočit. Hranou dlaně mu tak silně praštil do předloktí, že Zub nůž upustil, a druhou rukou mu zároveň dal pěstí do brady. Zubovi se podlomila kolena. Ale to už si ho mužova ruka přitáhla zpátky a chytila za opasek. Zubovo tělo proletělo vzduchem. Přistál v louži s vyraženým dechem. Zazněl kovový skřípot, jak muž odkopl Zubův zabiják do hloubi tunelu. Pak chytil Zuba za límec, dvakrát s ním zatočil a poslal ho opačným směrem – ven z podchodu – jako bowlingovou kouli. Zastavil až u nohou svého kumpána.

  Ten na všechno zíral s otevřenými ústy. Jeho chybou bylo, že neutekl. Pokusil se o slabý pravý hák boxerem, ale pán jej snadno vykryl, přitom udělal výpad do strany, jednu nohu přemístil za útočníka a celým tělem se do něj opřel. Gauner skončil na jedné hromadě se svým kamarádíčkem.

  Petra sledovala, jak se ti dva vzájemně snaží posbírat, postavit se na nohy a co nejrychleji odtamtud zmizet. Uvědomila si přitom, že jednoho z nich poznává ze strejdova pohřbu.

  „Ignáci?“

  Ignác jí nic nepotvrdil. Jen mezi zuby procedil: „To si spolu ještě vyřídíme, mrcho.“ A zmizel i s tím, jemuž říkal Zub.

  Petra si oklepávala z ramen omítku. Pán v bílém mezitím vyšel ven. Pomalou chůzí následoval ty dva, kteří prchali notný kus před ním. Ujistila se, že krabici od strejdy se nic nestalo, a pospíšila si za svým zachráncem.

  „Jak jste to dokázal?“ zeptala se, když s ním srovnala krok.

  Jen na ni upřel pohled.

  „Myslím to, jak jste s nimi zatočil. Ty chvaty byly – jak z akčního filmu,“ řekla a poprvé se na cizince usmála.

  „Dělával jsem judo. Byl jsem mistr republiky,“ odpověděl.

  „Jako strejda Standa!“ vyhrkla Petra.

  Muž kývl. Vtom si Petra uvědomila, že na sobě nemá žádnou košili, a už vůbec ne župan. Ten oděv dnes viděla ve Standově skříni. Bylo to kimono.

  „Ale to není mož…“

  „Je,“ přerušil ji.

  Petra znejistěla. „Chtěla bych se vám nějak odvděčit. Mám tady v krabici… Aha, vy vlastně víte, co tam mám. Chtěla bych vám něco z toho dát.“

  „To je určeno tobě a tvojí Katynce. Můžeš mi dát tu jedinou věc, kterou jsi do krabice přidala sama.“

  Zalovila v krabici mezi tisícikorunami a vytáhla mejdlíčko. „Děkuju,“ špitla. „Strejdo,“ dodala.

  „To já děkuju. Za všechno, Petruško. Pojď, doprovodím tě domů.“

  Pomalu kráčeli bok po boku. V tichosti. Cestička mezi lukami potaženými prosincovou tmou jako by v tu chvíli byla jediným ozářeným bodem vesmíru.

  Petra se otočila na toho, jenž ji doprovázel. Ale nikdo tam nebyl. Šla sama. Přesto věděla, že sama už nikdy nebude.

  Stiskla krabici o něco pevněji.