Operace Kamil

Už je takhle strašně unavenej, a to se to dítě ještě ani nenarodilo. A co teprv až přijde to, o čem všichni v okolí mluví? Počkej po narození, to se ani nevyspíš… Stázka poslední tři měsíce jenom leží, je na rizikovým, a na něj padly všechny starosti o domácnost. Do toho v práci to nejhorší možný období, jako by jim z vedení nemohli zakázky líp plánovat, nějak rozumně rozvrhnout, ale ne, oni to musí nacpat do jedinýho kvartálu. Na jednu stranu se Petr nemůže dočkat, až se to konečně narodí, to napětí, kdy to přijde, je děsný, nemůže se večer ani napít, co kdyby musel řídit do porodnice, na tu druhou si nedovede představit, že mu zrovna teď přibydou povinnosti nebo že si zrovna teď vybírá otcovskou. Kdyby tak dítě mohlo ještě dva měsíce zůstat v břiše, ale to samozřejmě nejde. Navíc by se už asi se Stázkou doma sežrali.

Je horkej červnovej pátek a Petr se vrací z města domů. Jak zpívá Sto zvířat: nechce nic vědět, nechce nic cítit, chce jenom gauč a ovladač a pití. Masa lidí ho natlačí do trolejbusu. Přímo Kamilovi do náruče.

No nazdar, vole!

Petr je zaskočenej. Nazdar… bejku?

Vole a bejku, jako si říkali na škole (ještě chybí draku a brácho). Aspoň je od začátku jasný, kdo z nás dvou je ten vykastrovanej, pomyslí si hořce Petr.

Jeho bejvalej spolužák Kamil je teď asi ten poslední člověk, na kterýho má náladu. Jo, kdysi spolu na intru čurali z balkonu a pojej je i další bráškovský vzpomínky, ale co dospěli, šli každej svojí cestou a podle Petra už si vlastně nemaj co říct. Kamarádství udržujou pivem jednou za rok, po kterým si vždycky říká: ne, s Kamilem opravdu nepotřebuju bejt v kontaktu. Stejně mu zase napíšeš, řekne mu na to pokaždý Stázka, a má pravdu.

Jedeš domů? Vypálí hned Kamil.

Petrovi je jasný, kam tohle směřuje, ale neví, jak se z toho vykroutit, odjakživa je špatnej lhář. Jo, přizná neochotně.

Tak pojeď se mnou vlakem, pokecáme.

Stačilo by říct, nemám náladu na lidi, chci si vzít sluchátka a s trochou štěstí si uloupit dvacet minut spánku. Pak ho napadne, že tohle nečekaný setkání by mohlo oddálit příští pivní sraz aspoň o půl roku.

Okej.

Trolejbus je vyplivne na nádraží, a než stačí Petr cokoliv namítnout, Kamil jim koupí skupinovej lístek pro dva do Líštic. To je díra uprostřed ničeho napůl cesty z města.

Kdyby nebyl týden do výplaty a Petr by měl na účtě víc než pár stovek, protestoval by silněji. Takhle se jen zeptal, proč do Líštic, proboha?

Musím tam něco vyzvednout, vysvětlí Kamil, pak tě hodim až k baráku, uvidíš, Stázka bude ještě ráda, že seš doma dřív, než tě čekala, aby tam tak někoho měla, co, by byl gól.

Petrovi představa jeho ženy v devátém měsíci, jak dovádí s milencem, nepřijde vtipná. Se zatnutými zuby přijme i to, že cestu domů platí Kamil.

Ve vlaku je stejně plno jako v trolejbuse, a ještě větší vedro. Přidá se i dusno, nejspíš přijde bouřka. Ve vagonu najdou poslední dvě volný místa, nejsou ani vedle sebe, ale přes uličku. To si moc nepokecáme, pomyslí si Petr.

Ze strany se na něj lepí floutek, co smrdí trávou a ze sluchátek mu šustí zběsilá elektronická hudba. Petra ten otravný bzukot štve. Tak co je teda novýho? natáhne se radši ke Kamilovi, ale k Petrovu překvapení i on vytáhne z uší sluchátka.

Cože? Sorry, důležitej zápas, kývne k obrazovce smartphonu, kterou drží před sebou.

Petr netuší v čem ani kdo proti komu, ale nepřizná to, Kamil by se mu vysmál.

Chtěl jsi něco?

To si moc nepokecáme, zopakuje Petr svoji myšlenku, tentokrát nahlas.

V Líštici, odmávne ho Kamil.

Vlak je courák. Vystoupí za úmorných čtyřicet minut v té pojízdné peci. Petrovi se rozjede bolest hlavy.

Zastávka Líštice je dobrých dva a půl kilometru od vsi. To Petrovi nedošlo, proč taky, nikdy tu nevystupoval. Vzpomene si, že tu Kamil má snad někoho z rodiny.

Jdeme k tvýmu strejdovi?

Kamil přikývne a vtom se dusno protrhne.

Spustí se déšť.

Cestou k obci Kamil protočí jejich tři klasická hospodská témata. Sport, ten Petra nezajímá. Politiku, tu Petr sleduje, ale má na věci úplně odlišnej názor než Kamil. A ženský. Kamil se chlubí úlovky z tinderu, Petr začal chodit se Stázkou ještě v době, kdy žádnej tinder neexistoval, Kamil mu tím akorát bolestivě připomene jeho vlastní nedobrovolný celibát, kvůli kterému má posledních pár měsíců koule ve svěráku. Petrovi se v puse nahromadí chuchvalec takových hořkokyselých slin, jako každej večer před spaním, tak je spolkne.

Jsou už oba promoklí, Kamil se připitoměle usmívá a Petr je čím dál víc přesvědčenej, že tohle mu za ten pivní odklad nestálo. Konečně vesnice.

Počkej tady, zastaví Kamil u jednoho z domů. Petr si stoupne ke zdi stodoly, stříška nad ním je ale krátká, stejně na něj prší. Vytáhne mobil a snaží se napsat Stázce omluvu, už teď je jasné, že dorazí domů naopak pozdějc než normálně.

OPERACE KAMIL. BUDU TI VYPRÁVĚT, zakončí zprávu.

Déšť mu padá na displej a písmenka si dělají, co chtějí.

Zevnitř ze dvora slyší hlasy, Kamil a nějaká stará paní. Najednou se vrata od stodoly otevřou a Kamil vytlačí ven starý zaprášený skútr. Za ním postává nějaká vesnická tetka a nesouhlasně se mračí.

To je po strejdovi, vysvětlí Kamil, dostal raka.

Petr neví, co na to říct, upřímnou soustrast.

Ale ne, von neni mrtvej, ale už si asi moc nezajezdí, ne? Tak mi teta dovolila si to odvízt.

Nic takového jsem ne… spustí ta paní, ale Kamil pokračuje, řikal jsem si, že by se mi moh doma hodit.

Petrovi dojde, co má Kamil v plánu, no tak to fakt ne, na tomhle s tebou domů nepojedu, notabene v takovým počasí.

Nebuď posera. Hodí mu hnusnou helmu se zaschlým slepičincem na hledí. Petr si ji otře o mokrou trávu. Nasedej. Kamil skútr nahodí. Zní jako dýchavičná sekačka. Kola jsou měkká a mají úplně sjetý vzorek.

Petr se rozhlédne. Líštice. Jinak než s Kamilem se z té prdele rychle nedostane, pokud nechce šlapat v dešti zpátky na zastávku a čekat na další courák. Představí si, že Stázka zrovna začíná rodit.

Do hajzlu.

Skútr je pro dva třicetiletý chlapy moc malej. Musí se na Kamila nalepit a držet se ho zezadu kolem pasu. Jejich mokrý trička se na sebe přicucnou a Petrovi je to strašně nepříjemný, celá tahle situace. A dost, tohle je naposledy, škrtá si Kamile za seznamu přátel a známých a vůbec vůbec vůbec nikdy už ho nechce vidět, i kdyby ho zval na pivo sebelákavěji.

Díky, teto! Jedééém, zařve Kamil a skútr zahrabe v kačírku před stodolou.

Domů je to přes kopečky dvanáct třináct kiláků.

Skútr v zatáčkách na mokré silnici ujíždí, Petr vůbec nechápe, jak je možný, že se ještě nevysekali. Většinu cesty má zavřený oči. Nemodlí se, to ani neumí, ale myslí na Stázku a na to nenarozený dítě, kterýho by se rád dožil. Konečně se silnice narovná a přijíždějí k městu.

Petr otevře oči a vidí, že Kamil nečekaně zatáčí k obchoďáku. Co je? zařve.

Musím ještě na nákup!

To je hovado, ježiš, to je hovado, to ho ještě jako bude zdržovat nějakým svým nákupem? Petr soptí, nemůže na tom skútru vydržet už ani vteřinu. Kamil z pro Petra nepochopitelných důvodů zajede na parkoviště co nejdál od vchodu, i když pořád prší.

Sundá si helmu, hele, já na tom ještě moc neumim, tak nechci parkovat mezi autama, chápeš?

Petr si informaci – ještě moc neumim – dá dohromady s právě absolvovanou jízdou smrti a zhoupne se mu žaludek. Ty debile, ty kreténskej zhovadilej debile! Rozmáchne se přilbou a chce Kamila vážně praštit. Ten se otočí a schytá jen škrtnutí okraje helmy po zádech.

Co je?

Petrovo tělo dík setrvačnosti pokračuje a on ztratí rovnováhu, spadne na asfalt a odře si dlaně. Ty vůbec nic nechápeš, viď, křičí na Kamila ze země. Podívej se na mě, cos se mnou udělal, já jsem normálně ten nejklidnější člověk, co znám, já nikdy nikoho nemlátim ani na nikoho neřvu a já…

Kamil se k němu sehne, všechno v pohodě?

Ne, fakt nic nechápe, uvědomí si Petr, všechno je na hovno, bejku, já už nemůžu.

Kamil mu podá ruku, to chce pivo, už to bude rok, KamiKdy máš čas, zejtra?

Petr kývne a nechá se zvednout, jdem nakoupit, řekne, něco vymyslíme.

Cestou do krámu zavolá Stázce, jestli něco nechce. Takže Kamil, jo? slyší v jejím hlase posměšek, kdy jdete na pivo?

Stázka chce nanukáč, klasickej vanilkovej. V těhotenství má retro chutě. Posypeš si ho doma vitacitem? rýpne si do ní Petr. Přestává pršet.

Když pak jede domů, zase potupně na sedačce za Kamilem, drží navíc ve slabé igelitce nanukáč a připadá si jako blbec. Doma sáhne do tašky, krabička praskla, zmrzlina natála, ven vytáhne bílou zapatlanou ruku.

Přijde mu zpráva od Kamila, ZEJTRA V 8 V BESEDĚ.

OKEJ, napíše a je smířený s osudem.

Kamil není zlej. Možná to bude v něm, v Petrovi. Má sklony hledat chyby nejdřív u sebe. Co nám vadí na ostatních, to nás štve na nás samých, připomene si jedno moudro, který mu už řadu let otravuje život, snad proto že je tak blbý, nebo protože je to pravda.

Pak si uvědomí, já nemůžu pít, co kdybych musel řídit, termín porodu se blíží.

Radostně napíše tu výmluvu Kamilovi. Ani nemusí lhát, což ho těší.

Přijde odpověď a Petr si uvědomí svoji chybu. Doteď Kamilovi neprozradil, že je Stázka v tom.

JÁ BUDU STREJDA? TY VOLE TO JE HUSTÝ. TĚŠÍM SE NA ZAPIJAČKU!