V chaosu
Přemek se na převelení do Litoměřic svým způsobem těšil.
No, ‚těšil‘ bylo možná až příliš silné slovo. Přinejmenším byl zvědavý. Na bývalé okresní město na Labi, těsně za hranicí Protektorátu, které připadlo Říši. Na město mezi dvěma koncentračními tábory – Richardem a Terezínem. Město, kde ležela velká dělostřelecká kasárna. Město, které měli Němci radši srovnat se zemí než se jej vzdát a předat Rudé armádě.
Od chvíle, co ten rozkaz přišel, Přemkovo tělo brnělo napětím a očekáváním. A ten rozkaz přišel jak jinak než shora. Z toho úplně nejvyššího hora. Ze samotného Zemského četnického velitelství v Praze.
Přemkův velitel, vrchní strážmistr Krček, si ho zavolal do kanceláře už devátého května pětačtyřicátého roku. Strážmistr Přemysl Pohanka právě poobědval a chtěl si dopřát aspoň krátkou pauzu. Věděl, že na ni nemá nárok. Ne teď, kdy čerstvá rána revoluce krvácela nejsilněji a celá země se zmítala v chaosu. Ale cítil se už strašně unavený. Stačilo by mu na pár okamžiků zavřít víčka. Zhoupnul se ve vyprázdněné jídelně na židli a posunul si čepici přes oči, aby mu do nich nesvítilo jarní slunce.
„Strážmistr Pohanka!“ zahřímal z kanceláře vrchní Krček. Přemek byl vmžiku na nohou a spěchal se k němu ohlásit.
„Zavři. A sedni si,“ pokynul mu vrchní. Josef Krček přecházel do přátelštějšího způsobu komunikace, kdykoli mu to neformálnost situace dovolila. Roudnické četnictvo, to byla jedna velká rodina. Teď bohužel značně oslabená. O to víc spolu ti, co se znali ze služby ještě před válkou, drželi.
Přemek spatřil na velitelově tváři starosti. „Děje se něco?“ zeptal se.
„Teď se pořád něco děje,“ vzdychl vrchní.
„Já myslím nad rámec obvyklého.“
„Přemku, já už asi nedokážu rozlišit, co je v těchto dnech obvyklé, a co ne. Mám pocit, že než tohle léto skončí, zestárneme všichni o několik let.“
„Tak proč jsem tady?“
„Sbal si věci. Jedeme do Litoměřic. Právě mi volali.“
Přemek na prázdno polkl. Je to tady. Válka skončila a on teď uvidí její důsledky z první ruky.
„A gratuluju,“ dodal vrchní. „Ode dneška je z tebe štábní. Já tam musím jet taky, takže tady to nechám na povel Karlovi. Ty budeš v Litoměřicích mým zástupcem.“ Josef Krček se narovnal. „Mám pro tebe první úkol, štábní strážmistře. Vyber si mužstvo. Kromě mě a tebe potřebují v Litoměřicích ještě šest chlapů. Někoho spolehlivého tu ale Karlovi přece jenom nechej. Nenecháme Roudnici prázdnou, ne teď když jsme ji šest let udrželi jakž takž v chodu.“
„Rozkaz, veliteli. Kdy odjíždíme?“
„Za dvě hodiny. Revoluční národní výbor potřebuje dostat z litoměřické radnice ožralé esesáky. Prý se tam zabarikádovali ve sklepě s žernoseckým vínem pod heslem ‚střízlivý nás nedostanou‘. Do večera tam ale bude na radnici vlát československá vlajka – to jsem jim slíbil a to hodlám taky dodržet!“
To to pěkně začíná, pomyslel si štábní strážmistr Přemysl Pohanka a v duchu už se balil.
*
Úřadovali tam více než měsíc. Přemkovi, vrchnímu Krčkovi a šesti dalším roudnickým četníkům se v Litoměřicích podařilo obnovit pořádek. V rámci možností. Však také jedno z prvních nařízení nového Revolučního národního výboru znělo: Udržovat klid. To se lehko řeklo, ale hůř zařizovalo. Od osvobození sem proudili lidé z vnitrozemí. Navrátilci z předválečných časů, ale i hledači či spíš zloději pokladů. Do toho museli četníci zabavovat Němcům zbraně a rádia, organizovat jejich vystěhování z důležitých prostor a připravovat systém, podle něhož mělo brzy dojít k odsunu. Příslušná nařízení ještě nebyla vydána, ale šuškalo se o tom všude. Pomažou odsud. Pěkně po dráze, na uhlácích, směr Teplice a dál. Nemohli je ale vyhnat všechny najednou. Bez Němců a jejich práce by město přestalo prakticky fungovat. Nemluvě o jeho úrodném zemědělském okolí. Noví osídlenci se sice snažili a rychle se učili, ale zdaleka neuměli všechno a všechno tak dobře jako Němci. Tohle bylo zkrátka odjakživa jejich město, jejich prostředí.
A pak, když se zdálo, že je to na dobré cestě, musely Litoměřice nově příchozím zavřít brány. Vězni z koncentračních táborů v Terezíně a Richardu se vyvalili ven, motali se ulicemi a rozšířili tyfovou nákazu.
Štábní strážmistr Přemysl Pohanka je sledoval z oken bývalé knihovny na náměstí, kde mělo četnictvo provizorní stanici. Předválečné četnické prostory byly po řádění prchající německé armády nepoužitelné a knihovnu jim RONV přidělil jako jednu z mála vhodných budov, protože měla zavedený telefon, sociální zařízení a dostatek místa pro nocleh osmihlavého mužstva. I nějaké ty místnosti narychlo přestavěné na cely se v přízemí našly. Zrovna teď byly zaplněné nad kapacitu tvrdohlavými Němci, kteří se ještě nesmířili s porážkou. Dnem i nocí se zespodu ozývaly jejich nadávky.
Jeden takový výlev Přemka předčasně probudil. Přihřál si na plotně kávu zbylou po noční hlídce a vyhlédl z okna. Byl už konec června a litoměřické náměstí se probouzelo v brzkém ranním světle a příslibu horkého dne. Pološerem se dole v podloubích motaly děsivé postavy. Tyfem stižení vězni. Bývalí vězni, opravil se Přemysl v duchu. Co s nimi? uvažoval. Co, krucinál, s nimi? Přistihl se, že spíš než lítost k nim cítí odpor. Přál si, aby se dali lusknutím prstu přenést někam pryč. Nejlépe hodně daleko. Ty strašlivé neživé-nemrtvé figury. Byly pro něj až příliš tělesnou připomínkou hrůz, co tento kraj během války zažíval. A byly zároveň překážkou pro onu světlou budoucnost, kterou hlásaly noviny, tisknoucí se v Praze. Jenže co tam mohli vědět o realitě tady na hranici Protektorátu a Říše? Bývalé hranici, připomněl si opět Přemek. Každopádně, dokud tu budou oni, ty tyfové přízraky, Litoměřice budou v karanténě, žádní noví osídlenci nepřijdou a naděje se odkládá.
Zastyděl se za své myšlenky, ale nemohl si od nich pomoct. Měli bychom radši něco dělat, rozhodl se a vstal. Zrovna se chtěl nadechnout a probudit mužstvo na ubikaci, když vtom zazvonil telefon. Štábní Pohanka ho rychle vzal a vyslechl žádost volajícího. Žádost? Spíš rozkaz. Rudá armáda totiž nikdy neprosila. Co řekli osvoboditelé, to bylo svaté. I když to byla totální pitomost. Jako teď. Tohle se vrchnímu Krčkovi líbit nebude, pomyslel si Přemysl. Narovnal si červenomodrou pásku na levém rukávu, aby nebyl nápis POLICIE zkrabacený, a vydal se po schodech nahoru, kde měl vrchní strážmistr svůj dočasný soukromý byt – jednu z mála výhod velitelského stavu.
Josef Krček už ho vyhlížel ze dveří. „Pojď dál, stejně mě vzbudilo to zvonění.“ Když spatřil Přemkův výraz, nechal promluvit svou intuici a odtušil: „A jéje. Copak si na nás soudruzi zase vymysleli?“
*
Celý den ještě strávil patrolovaním po městě. Na večerní úkol si pak s sebou směl štábní Pohanka vybrat tři chlapy. Zbytek mužstva musel nechat v Litoměřicích Krčkovi. Na jednu stranu byl rád, že se i přes uzavření města konečně podívá mimo jeho hranice, na druhou stranu se obával, aby tuto svou první samostatnou misi, jíž bude velet, nepokazil. Z jejího zadání mu bylo špatně od žaludku už od rána, kdy si ho vyslechl.
Drkocali se starým automobilem po vymleté silnici na Lípu. Přemek řídil. Tuhle kopcovitou část Středohoří moc neznal. Coby rodák z Roudnice považoval za svůj domov polabské roviny. Jel podle Krčkova popisu cesty. Velitel ho přesvědčoval, že nemůže zabloudit, ale Přemek si tím nebyl tak jistý. Po levé ruce se mu zvedaly masivy kopců. Temné husté lesy mohly být plné bůhvíčeho. A bůhvíkoho. Jeli po silnici sami a byli tu jako na ráně. Stačil by jeden zapomenutý oddíl… Radši stočil pohled jinam. Ale ani vpravo to nebylo veselejší. Tam sledoval zanedbaná hospodářství, na nichž neměl kdo pracovat. A přitom bylo léto v plném proudu, sklizeň na krku. Z toho všeho, a hlavně z úkolu, jenž mu byl svěřen, padala na Přemka tíseň.
Cílem jejich cesty byla vesnice Lovětice. „Před obcí na vás bude čekat strážmistr Fortný,“ instruoval ho vrchní před odjezdem. „Má místní znalost. S ním vás bude pět. V pěti, ehmm, už byste to měli zvládnout,“ dodal pochybovačně.
Přemek pohlédl svému veliteli do očí. Zračily se mu v nich pochybnosti.
„Já vím!“ pokračoval velitel. „Taky se mi to nelíbí. Ale jsem v tomhle malej pán, Přemku. Rudá armáda tu má pořád nejvyšší slovo. Už aby odtáhli a nechali nás to tu řídit po našem. Přemku, slib mi, že na sebe dáš pozor. A na kluky taky.“
Štábní Pohanka zasalutoval.
Teď se blížil k Lověticícím a nic nenaznačovalo tomu, že by jim svěřený úkol měl být problémový. Náhle zleva, odněkud ze středohorských lesů, uslyšel agresivní vrčení motoru.
Zdroj zvuku se blížil v oblaku prachu a chtěl jim vjet přímo do cesty – stihnout to na křižovatku s polní cestou dřív než oni.
Přemek na to šlápl, ale neznámý byl rychlejší. Když zvířený prach opadl, Přemkovi se ulevilo. Vyšlo najevo, že je to četník na motokole. Rozepnul si pod bradou koženou čapku, opucoval se a pozdravil. Ne zrovna předpisově.
„Pane štábní? Já jsem nějaký Fortný.“
Přemek si ho prohlédl od hlavy k patě. Fortný byl neoholený, jeho uniforma potřebovala vyčistit a vyžehlit. Vypadal, jako by se poslední půl rok skrýval v lesích. A možná to byla pravda. Co mohl Přemek vědět? Třeba byl Fortný v kontaktu s partyzány.
Štábní Pohanka mu opětoval pozdrav. „Strážmistře, jak vypadá situace? Víme už něco konkrétnějšího?“
„Ano, pane. Zajatci pochodují od východu, přijdou do Lovětic Lipskou cestou. Projdou kolem hřbitova, kostela, pod zámkem, nad rybníkem a míří sem k nám. Pokračují na Litoměřice. Proč jsme tady ale my, to mi není známo.“
„Jak jistě víte, Fortný, Lovětice mají ze sta procent německé obyvatelstvo. Dostalo se k nám anonymní varování, že místní chystají nějakou vzpouru, chtějí snad dokonce ty vojáky osvobodit.“
„A proč musí procházet ausgerechnet touhle vesnicí? Proč to s nima Rusové neobjedou?“
„To je právě to, co nevím. Možná se jim nechce šlapat kilometry navíc po polích. Prostě požádali četnictvo, aby v obci zjednalo pořádek. Abychom Němcům v kraji dali jednou provždy najevo, kdo to tady teď řídí. Když už mluvíte o Rusech, víme něco o tom, kolik vojáků ty zajatce vede?“
„Jeden důstojník, tuším, kapitán. Ale pod sebou má nanejvýš jednu značně prořídlou četu. Viděl bych to tak na pětadvacet chlapů. Akorát že, pane štábní –“
„No co je?“
„Oni jsou všichni na maděru.“
„Jak to myslíte?“
„Jak to říkám. Kapitán se nechá vézt na džípu. Řidič to s ním šněruje od pangejtu k pangejtu. A pěšáci, ti mají pušky spíš na opírání. Jsou úplně našrot. Jak říkám, nepoužitelní.“
I v horkém červnovém večeru přeběhl Přemkovi mráz po zádech. Z toho kouká pořádný průšvih. Zjistil ještě od Fortného, jak rychle se zajatci se svými hlídači blíží a kdy asi vejdou do Lovětic. Podle jejich dosavadního tempa to vypadalo na osmou hodinu večerní.
„Musíme si pospíšit,“ rozhodl štábní. „Až přijdou k prvním domům, budeme na svých místech. Teď si prohlédneme vesnici a rozdělíme si, kde kdo bude hlídkovat. Chci obyvatelstvo udržet v domech. Ať si na nás klidně nadávají a plivou, ale venku žádné srocování davů nedovolím. Fortný, jeďte první. Jsme vám v patách.“
*
Přemysl Pohanka se rozhodl, že své tři muže rozmístí podél hlavní silnice skrz vesnici. Každý stál na jednom nároží, kde se stavení nakláněla nejblíže nad cestu. Jeden v zatáčce u koloniálu, druhý pod kostelem, třetí poblíž hřbitova, na úpatí kopce směrem na Lípu, odkud měli sejít zajatci. Byli od sebe nanejvýš na tři sta metrů, viděli na sebe. Kdyby měl jeden z nich potíže, přispěchá mu sousední hlídka co nejrychleji na pomoc. Auto nechali na návsi, Pohanka nasedl na motokolo k Fortnému a jeli zajateckému procesí naproti.
Fortný nelhal, na stav ruských vojáků by si štábní nevsadil ani pětník. Naštěstí na tom jejich němečtí zajatci nebyli o moc lépe. Co se však Přemkovi nelíbilo, bylo, že jich bylo mnohem víc. Počet se určitě blížil ke stovce. Byli sice odzbrojení, pochodovali ve dvojstupu jako děti v mateřské škole, ale ve tvářích měli stále jakousi zarputilost, odhodlání nesmířit se s nevyhnutelným osudem. Ti ještě nepřijali porážku, říkal si Pohanka.
Vepředu jel ruský kapitán na džípu, rozvalený na zadních sedačkách. Měli dost, kapitán i řidič. Přemek nedokázal odhadnout, kdo z nich víc. Věděl však, že kdyby vypil tolik vodky co oni, vyřadilo by ho to ze služby na několik dní. Sakra, jak já se s tím chlapem vůbec domluvím? napadlo ho. Jak může Rudá armáda předpokládat, že tady všichni umíme perfektně rusky?
Kapitán poklepal řidiči zezadu na rameno, aby zastavil. Přemek k němu přistoupil a dopadlo to přesně tak, jak se obával. Pokoušel se mu osvětlit situaci ve vesnici. Krátce ho informoval o riziku vzpoury německého obyvatelstva i o svých mužích rozmístěných podél silnice, ale zamlžený pohled, který mu kapitán se zarudlými tvářemi věnoval, mluvil za vše. Nerozuměl mu ani slovo. Na to konto začal kapitán něco mumlat. Štábní měl sice základní znalost ruštiny, ale kdoví, jestli to ruština vůbec byla. Po chvíli dohadovaní a posunků došla kapitánovi trpělivost a pokynul řidiči, aby jel dál.
„Řekněte svým vojákům, ať se aspoň roztáhnou podél celého špalíru!“ křičel za ním Přemek. „A ať si, k čertu, připraví ty pušky!“
Přemek doufal, že pohled na četu nachystanou k boji, na obyvatele vesnice dostatečně zapůsobí. Ale to by ti ruští pěšáci nesměli omlácené pažby táhnout za sebou jako kočky koťata. Zdálo se mu to, nebo on a jeho četníci tady byli jediní při smyslech?
Cesta od Lípy se svažovala z mírného kopce. Zajatým vojákům to přišlo vhod a přidali do kroku. Míjeli první domy a Němci jako by ožili.
Za okny se začaly objevovat zvědavé tváře. Nadšené tváře. Rozjásané tváře. Pohled na jejich armádu, sice poraženou, ale hrdou, rozhodně důstojnější než ta verbež z východu, jim vléval krev do žil. Po týdnech ponižování a ústrků od Čechů se mohli těšit z něčeho, co připomínalo záblesky starých zlatých časů.
Otevřela se první okna a ozvala se první, zprvu nesmělá provolání slávy.
Německé to vojáky polilo živou vodou.
Přemek zaslechl vůdcovo jméno. To se mi snad zdá, blesklo mu hlavou. Copak s tím nikdy nedají pokoj?
Jeli s Fortným na motokole v přední části procesí. Dole pod kopcem u hřbitova zahlédl prvního ze svých mužů.
Z otevřených oken nad ním mu nadávali Němci. Občas dolů slétly nějaké ty odpadky, nebo nepotřebné haraburdí. Četník tomu čelil statečně a vyzýval obyvatele ke klidu. Čeština však jako by Němce dráždila. Hučeli a bučeli na četníka stále silněji.
Pak se jakýsi nový zvuk začal ozývat přímo ze špalíru vězňů. Něco mručeli nebo si pobrukovali. Ano, štábní Pohanka už to poznával. Byl to nápěv písně. Zatím dost neurčitá melodie nabírala na konkrétnosti a přidávala se i první slova: „Auf Wiedersehen am Elbefluss.“
To už sešli z kopce a blížili se ke kostelu. K Přemkovi a Fortnému se přidal první četník. Ohlédli se dozadu, co dělají ruští vojáci. Nic. Sílící nervozity ve skupině zajatců jako by si ani nevšímali.
Vtom Přemek zahlédl, že na návsi před nimi už dav vyšel z domů a vyrazil do ulic. Jeho dva rozdělení četnici už byli spolu a pokoušeli se krotit vášně Němců. Ale co zmohli dva policajti proti stovkám naštvaných vesničanů?
„Okamžitě opusťte ulice! Vraťte se dovnitř!“ křičel na ně strážmistr.
„Schweine!“ odpovídala mu obec sborově.
Přemek seskočil z motokola a křikl Fortnému do ucha: „Jeď napřed! Zkuste párkrát vystřelit do vzduchu. Dostaňte je ze silnice, krucinál, než tam dojdeme.“
Když Rusové viděli srocení lidu dole pod kopcem, konečně zpozorněli. Vojáci se chopili pušek, jak měli, a někteří agresivně zatlačovali zajatce, kteří se příliš vzdálili od požadovaného útvaru.
Zpěv „Auf Wiedersehen am Elbefluss“ stále sílil. Už se k němu přidaly i hlasy Lovětických. Linuly se z oken, nad střechami, nad celou vesnicí. Slunce, pomalu se klonící k západu, zbarvilo oblohu doruda a Přemkovi to celé náhle připadalo úplně z jiného světa.
Z chvilkového rozjímání ho však vytrhl první výstřel.
Třeskl dole na návsi. Štábní bezpečně poznal zvuk četnické služební zbraně.
„Zpátky!“ zařval jeho kolega. „Uvolněte cestu. Říkám to naposledy.“
Přemek viděl, jak do vzduchu zamířil i Fortný a opět vypálil.
Za zády se mu ozvalo jakési cvakání či bubnování. Teď teprve si Přemek všiml, že Rusové povolili německým zajatcům ponechat si hole – klacky, jež si sebrali při dřívějším průchodu lesem. Němci s nimi teď tloukli do silnice a volali v reakci na střílející četníky: „Fúúúúj!“ Do toho se stále ozýval zpěv. Teď už to nebyl tklivý nápěv, loučící se dojemně s tokem řeky Labe, ale výhružný bojový popěvek.
Štábní Přemek Pohanka doběhl džíp s ruským kapitánem. „Dělejte něco!“
„Što?“
„Něco! Zakažte jim to zpívání, vezměte jim ty hole. Vždyť tím ty lidi úplně vyburcujou!“
Kapitán Rudé armády jako by ho nevnímal. Nepřikázal nic a dál si jel v džípu vstříc západu slunce jako pán světa.
„Do hajzlu,“ sykl Přemek a dal se do běhu, aby byl na návsi u svých mužů co nejdřív.
Vtom se odněkud z davu podél cesty vynořila hůl a podrazila štábnímu nohy. Spadl a sedřel si tvář.
Vesničané ho obestoupili a řvali mu do obličeje: „Sweine!“ Začali ho pošťuchovat a kopat do něj.
Ozvaly se další výstřely do vzduchu. Četnici obestoupili svého kamaráda a počkali u něj, dokud k nim Rudá armáda se zajatci nedošla.
Lidé z vesnice se odvážili přiblížit se až k zajatcům a podávali jim dokonce jídlo a pití. Zpívali s nimi a provolávali slávu vůdci. Ruští vojáci to sledovali, neudělali nic, jen dál mezi sebou a před sebou tlačili špalír zajatců. Procházeli pomalu, ale jistě.
Ke zbitému Přemkovi, který se s pomocí četníků právě sbíral na nohy, dojel i džíp s ruským kapitánem. Důstojník na štábního vrhl pohrdavý pohled a něco zamumlal svou opileckou ruštinou. Přemek měl pocit, že kdyby se kapitán neobával potřísnění vlastní uniformy, uplivl by si před ním. České četnictvo pro něj bylo míň než póvl.
Nechápal to. I vesničané, když se k nim přiblížila ruská četa, se uctivě stáhli. Neodpustili si uštěpačné poznámky, ale jako by se nad Rudou armádou vznášela jakási aureola velikosti, která brala dech, i když šlo jen o tento její zubožené vzorek. Němci si na Rusy zkrátka netroufli. Na Čechy? To bylo něco jiného. Četník-nečetník, nebyl to pro ně soupeř, s nímž se mohli rovnat. Ale ruský voják? To byl pojem.
A tak, v doprovodu Rudé armády, prošla stovka zajatých německých vojáků Lověticemi, stoprocentně německou obcí, aniž by se komukoli cokoli vážnějšího stalo, nepočítaje modřiny a oděrky českých četníků. A šrámy na cti, které utržili. Ale na ty se jich při hlášení nikdo ptát nebude.
Setmělo se. Skupinka pod vedením štábního Pohanky se mohla vrátit do Litoměřic. Rozloučili se ještě s Fortným.
„Víte, co mi přislíbili?“ zeptal se Přemysla.
Ten jen zakroutil hlavou. Sykl přitom bolestí. Na zátylku mu začala růst pořádná boule.
„Že budu moc vést vlastní četnickou stanici. A hádejte kde!“
„Snad ne –“
„Jasně, že jo. Právě tady v Lověticích.
„Copak ty se sem chceš vrátit? Zrovna sem, ke všem těm Němcům?“
„Neblázněte, pane štábní,“ zasmál se Fortný a pomalu už se jal nahazovat motokolo. „Do měsíce jsou všichni pryč. Do jednoho! Dejte na mě. Uděláme si to tady hezký český!“ Naposledy zasalutoval a odjel po stejné polňačce, kudy jim jel vjel prve do cesty.
Přemysl Pohanka požádal jednoho z četníků, aby to zpět odřídil za něj. Srdce mu na začátku jízdy bušilo rozčílením, takže si myslel, že neusne, ale přemohla ho únava.
Milosrdný spánek mu dopřál pár minut odpočinku a zapomnění na potupu.
*
Vzbudil se, až když dveře u spolujezdce otevřel na litoměřickém náměstí vrchní velitel Krček. „Vstávej, Přemku. Musíš mi podat hlášení.“
Vrchnímu neušel žalostný stav Pohankovy pokopané a uválené uniformy. Taky ta páska POLICIE, již si ráno pečlivě srovnal, byla natržená. Pomohl mu v knihovně do schodů a jako první vešel do kanceláře.
„Zavři. A sedni si.“
Přemek, zbitý a strhaný, měl náhle neodbytný pocit, že historie se opakuje. Že tohle už jednou zažil. Že přesně takhle to před víc než měsícem začalo, když dostali rozkaz přemístit se s roudnickými četníky do Litoměřic. Jak rád by se teď vrátil domů. Už nebyl zvědavý na válku ani na její důsledky. Tváří v tvář dvou armádám – Rudé i té německé, nebo aspoň tomu, co z ní zbylo – si připadal malý a bezvýznamný. Jeden obyčejný český četník… Dějiny kráčely jinudy. Co on zmůže? Doteď si myslel, že to má nějaký význam, že to, co tady dělají, je důležité. Ale teď – připadalo mu, že o jeho osudu rozhodli dávno někde jinde nějací jiní. Velcí páni, co nehledí na ztráty ani osudy jednotlivců. Němce možná vyženeme, ale komu se ještě budeme muset klanět? tázal se v duchu Přemek. Vzpomněl si na neochvějného ruského kapitána – byť na mol, stále ho nic nezmohlo – a pomyslel si, že odpověď na otázku, jaká bude budoucnost Československa, už existuje a neovlivní ji nikdo. Ani Přemek, ani vrchní Krček, ani celé četnictvo. Kdoví, jestli v novém světě budou četníci ještě potřeba. Válka všechno změnila. Možná jsou taky jako jeden z předválečných reliktů určeni k symbolickému odsunu.
„Přemku, kvůli hlášení jsem si tě k sobě ve skutečnosti nezavolal,“ vytrhl ho náhle vrchní Krček ze zamyšlení. „Stejně už se ke mně všechno doneslo. Žádnou velkou slávu jste tam neudělali, jen co je pravda. Ale aspoň se nikomu nic vážnějšího nestalo. Děkuju ti.“
„Tak snad abych šel,“ začal se Pohanka uraženě zvedat, protože mu také došla všechna slova a cítil se úplně prázdný.
„Počkej. Je tu ještě něco, co bychom spolu měli dořešit. Revoluční národní výbor už na nás tlačí, abychom začali s odsunem Němců. Všude jinde po republice to jde ‚samo‘, jen u nás se to zadrhlo.“
„Přece kvůli té tyfové epidemii –“ namítl Přemek.
„Vím. Ale napadlo nás, teda spíš soudruhy na okrese napadlo, když to nejde s Němci přímo z města, mohli bychom začít s těmi v okolí. Odsunovat celé vesnice, pěkně jednu po druhé. Je potřeba to vzít zgruntu. Celé rodiny. Napadá tě, kde začít?“
Štábní strážmistr Přemysl Pohanka se v duchu přenesl nad střechy lovětických roubenek, kde se v zapadajícím slunci neslo vzduchem Auf Wiedersehen am Elbefluss. Ta vzpomínka s sebou přinesla i všechny ty potupné rány, které musel snášet. Možná toho mnoho v poválečném uspořádání neovlivní, ale jednu věc ano.
„Vím přesně, kde začít,“ řekl.