Noční výpravy křečka Dárečka 2

Sotva Darinka otevřela ráno oči, hrnula se ke kleci, kde bydlel její nový křeček jménem Dáreček.

     „Jak to, že pořád jenom spíš?“ Darinka byla naštvaná, že ji křeček nevítá stejně nadšeně jako ona jeho. „Tak to ne. Jestli chceš bydlet u nás, budeš hodný křeček a budeš si se mnou hrát, kdy já budu chtít.“

     Sundala vrchní mřížovaný díl klece. Pak zdvihla křečkovu boudičku. Dáreček spal skrčený v poloklubíčku. Darča ho vzala do dlaně a přiblížila si ho k obličeji. Stiskla ho pevněji a pošimrala pod bradičkou.

     „Ahoj, Dáreč–“

     KOUS!

     „Au!“

     Upustila Dárečka. Naštěstí dopadl na podestýlku, ale stejně bolestí vykvikl, než se schoval zpátky v boudě.

     Darinka se nevěřícně dívala na ukazováček, kde se jí objevila kapka krve. A pak se rozplakala.

     Slyšela to maminka. Hned přiběhla a bylo jí jasné, co se stalo. Zavřela Dárečka a vzala dceru za ruku. „Pojď,“ řekla přísně a odvedla ji do koupelny.

     Nejprve jí kousnutí omyla teplou vodou a mýdlem a pak strčila Darčin prst pod proud té nejledovější vody. Krvácení přestalo. Holčičce se po tvářích koulely slzy. Ale maminka ji nelitovala.

     „Víš, proč tě kousnul?“ ptala se a nečekala na odpověď. „Ještě tě pořádně nezná, a ty ho budíš a hned bereš do ruky. Musí si na tebe zvyknout… že mu dáváš krmení… že ho občas pohladíš… Pak ho teprve můžeš zkusit vyndat. Je to zvířátko, Darčo, a ty jsi člověk. To ty máš mít rozum.“

     Darinka se mračila a neříkala nic. Rozum, myslela jsi. To vy s tátou jste měli mít rozum a říct mi to dřív. Kdybych to věděla…

     Celý den měla Darinka zakaboněný a nechtěla se na křečka Dárečka ani podívat.

     Kdyby se podívala, možná by si všimla, že Dáreček je v kleci pořádně vylekaný. V hlavě mu zněla tatínkova slova, která mu řekl první noc: „Musíš slíbit, že nebudeš utíkat ani kousat. Jinak tě seznámím s jedním hladovým hadem.“

     Hladovým hadem!

     A první slib už porušil – pokousal holčičku. Na hladového hada tady rozhodně čekat nebude. To radši poruší i slib druhý a uteče.

     Pořádně si za denního světla prohlédl pokojíček, aby cestou ke dveřím zase nezabloudil. Konečně se setmělo a rodina šla spát. Dům se ponořil do ticha a Dáreček si otevřel klec stejně jako poprvé. Jistě seskočil do květináče a pak na podlahu a hrnul se ke dveřím. Byly otevřené na škvíru – akorát pro Dárečka.

     Do přízemí vedly schody. Dáreček zkusil dva slézt, ale bylo to strašně náročné. Zabralo by mu celou noc, než by se dostal až dolů. Naštěstí měly schody zábradlí a pod zábradlím takovou úzkou plošinku. Dáreček se na ni mohl posadit. KLOOUUZZzz! Sjel dolů jako po klouzačce.

     Jupí, to byla jízda!

     Ocitl se v chodbě. Ale které dveře vedou ven? váhal Dáreček.

     Najednou se všude rozlila oslnivá záře. Dolů ze schodů dupaly těžké kroky.

     Jsem prozrazen! Dáreček se přikrčil pod posledním schodem.

     Dolů šel tatínek a mumlal si: „Zapomněl jsem odvézt popelnici za branku. Udělám to radši hned, ráno se mi dřív vstávat nechce.“

     Kolem ramen měl tatínek deku, která plandala skoro až na zem. Když jeden z cípů deky přelétal Dárečkovi nad hlavou, křeček se ho zachytil. Další parádní atrakce – jako na obrovské houpačce! užíval si to. Nechal se vynést z domu až na zahradu.

     Tatínek odvezl popelnici po cestičce za branku. U silnice tam už stály popelnice od sousedů. Vrátil se, zamkl za sebou a šel do postele. Jenomže bez Dárečka.

     Křeček právě stál na zadních packách na víku od popelnice a vdechoval noční vzduch. Všechno bylo nové. Jiné. Ta vůně! Chladivá a plná neznámých věcí. Takový pocit těšení dosud nezažil. Byla tma, ale zároveň byla plná světel. Všude svítily pouliční lampy a vysoko nad nimi tolik hvězd, že se nedaly spočítat…

     Chtěl se do toho lákavého neznáma vydat, když vtom zaslechl ten nejděsivější zvuk.

     „MŇÁÁÁUUU!“

     Mňoukání toulavých koček přicházelo zprava, přicházelo zleva, seshora, zespoda, odevšad!

     Dáreček úplně zapomněl na hladového hada. Teď ho chtělo sežrat něco mnohem hladovějšího a mnohem bližšího. Zůstal stát na víku popelnice. Tady mě snad kočky nenajdou, doufal.

     Ale našly. Byly tři a stahovaly se kolem popelnic jako lovci kolem kořisti. Vyskakovaly, dorážely tlapkami na víko a jen zázrakem se ani jedné nepodařilo vylézt po kluzké popelnici až nahoru, kde byl chudák Dáreček uvězněný jako v pasti.

     Křeček prožil nejdelší noc ve svém životě. Už ani nedoufal, že se dočká rána. To se zatím nenápadně blížilo – obloha na východě začala světlat.

     A pak se to stalo. Rozježená bílo-zrzavá kočka se správně odrazila a zvládla se přehoupnout přes okraj víka. Napřáhla nad Dárečkem tlapu.

     Dáreček se přikrčil. Loučil se se životem za rachotu obrovského, přijíždějícího vozu.

     Počkat! blesklo mu hlavou. Jakého vozu? Jak to, že ještě žiju? A kam se poděly všechny kočky?

     Byl to vůz popelářský. Kočky se vyplašily a byly dávno v trapu. Téhle dunivé příšery na kolech se pekelně bály. Ze zadní plošiny seskočili dva popeláři a začali popelnice nakládat a vysypávat do uzavřené korby vozu. Bzučelo a rachotilo to tak, až Dárečkovi zaléhaly uši. Ale byl to ten nejsladší zvuk na světě, protože ho zachránil.

     Křeček seskočil do trávy a protáhl se plotem zpátky do zahrady. Zanedlouho se světlo v chodbě rozsvítilo a dveře otevřel opět tatínek. Už kolem ramen neměl deku, ale sako. Šel do práce. Dáreček mu proklouzl mezi nohama.

     Podle ticha v domě Darinka s maminkou ještě spaly. Dáreček vyběhl po plošince pod zábradlím do horního patra, zpátky do Darinčina pokoje a do klece. Tam usnul plným spánkem, jaký poznají jen ti, co zažijí velké dobrodružství.

     Ráno ho Darinka neprobudila. Vylezl sám až pozdě odpoledne, aby se protáhl v kolečku a napil. Holčička si ho všimla.

     Zlehka zaťukala na klec. „Ahoj, Dárečku. To jsem já, tvoje kamarádka Darinka. Na, nakrájela jsem ti mrkvičku.“

     Položila mu kolečka mrkve do mističky, Dáreček si jedno vzal, nacpal do tváří a zmizel s ním v boudičce. Darinka ho při tom jemně pohladila po zádech. Dáreček se po ní ani neohnal.

     A oba byli spokojení.