Noční výpravy křečka Dárečka 3

Počasí mělo uplakanou náladu a Darinka jakbysmet. Nesměla volat babičce, se kterou se vždycky vídala často a volala si s ní ještě častěji. Jenže babička teď byla v nemocnici.

     Maminka říkala, že se babičce špatně dýchá a že v nemocni dostane takovou masku, která jí bude s dýcháním pomáhat. Ale volat si s Darinkou nemohla. Poslala jí na maminčin telefon jen fotku, jak na pokoji plete pro vnučku fialové ponožky. Darince se stýskalo.

     Vzala Dárečkovu klec a postavila ji na parapet. Křeček vykoukl ven. Za oknem bylo šedivo a pršelo. Brrr, pomyslel si Dáreček, v takovém počasí by ani křečka nevyhnal. Byl rád, že ven nemusí. Poslední dobrodružství ho málem stálo život.

     Takovou smutnou Darinku neznal. Obyčejně si s ním hrála, šimrala ho, zpívala mu… Zamlklá holčička se mu nelíbila. Pořád si jen prohlížela fotku nějaké paní s pletacími jehlicemi.

     Náhle odběhla pro papír a pastelky. Vrátila se a přímo na parapetu se dala do kreslení. Hotový obrázek nastavila tak, aby na něj Dáreček viděl.

     „Tady leží moje babička, víš?“ řekla a ukázala na nakreslenou budovu. „To je nemocnice. NE-MOC-NI-CE,“ slabikovala. „Tady jsem to nahoru napsala, snad je to dobře.“

     Dáreček se zamračil – všelijaké čárky a obloučky mu nic neříkaly.

     „A v tomhle okně,“ pokračovala Darinka, „tam teď babička bydlí. Dočasně. Ukazoval mi to tatínek, když jsme šli kolem. Je to kousek odsud, ale stejně za babičkou nesmím. Návštěvy jsou zakázané. Ach jo.“

     Dáreček pokýval hlavou, že rozumí. Ale vůbec nerozuměl tomu, proč se Darinka najednou rozplakala.

     „Jen bych chtěla vědět, jestli je babička v pořádku.“

     Vyběhla z pokojíčku a nechala Dárečkovu klec na parapetu. Celé odpoledne a večer naslouchal bubnování deště na sklo. A když šla Darinka spát, zapomněla ho tam.

     Po setmění vylezl z boudičky a zadíval se ven. Všiml si, že nedaleko domu každou chvíli staví autobus. Vepředu měl světelnou tabuli a na ní zářil nápis. Písmena byla Dárečkovi povědomá. NE-MOC-NI-CE? No jasně, to je to místo, kde je Darinčina babička. Kéž bych mohl pomoct. Tak moment, zamyslel se. Co když můžu? Křečkům nikdo návštěvy nezakázal. Můžu se tam vydat místo Darinky a zjistit, jestli je babička v pořádku.

     Neváhal, otevřel si klec, sešplhal po závěsu u okna na podlahu a šinul si to do chodby.

     Zvuk deště zesílil. Jako by tu někde bylo otevřené okno! Ucítil čerstvý vzduch a vydal se po čuchu. Brzy objevil pootevřené dveře, vedoucí na terasu. Byly vyklopené na větrací škvíru. Dáreček se do ní vytáhl a prostrčil své tělíčko ven.

     Mokro a déšť mu vadily. Naštvaně prskal, a kdyby mu nezáleželo na Darince, hned by se vrátil. Šumění kapek se nejsilněji odráželo od listí, které se popínalo po straně domu. Dárečka napadlo, že by po větvičkách mohl slézt. Byla to taková vysoká prolézačka spojená se zeleným bludištěm!

     Konečně byl na zemi. Přeběhl zahradu a zamířil k autobusové zastávce. Černého křečka si tam nikdo nevšiml. Za chvilku se přiřítil autobus. Dáreček rychle skočil dovnitř.

     Hlavně musím počítat zastávky, říkal si Dáreček. Abych se pak uměl vrátit zpátky.

     Než hlas v autobuse oznámil „Nemocnice“, Dáreček napočítal dvě zastávky. Nemocnice byla třetí. Vystoupil a spolu s ním pár lidí, kteří zamířili k budově.

     Copak tady se nespí? podivil se Dáreček.

     Nemocnice byla obrovská. A nebyla to jen jedna budova. Bylo to několik velikých domů u sebe. Tady babičku nikdy nenajdu, zoufal si křeček. Pak si ale vzpomněl na Darinčin obrázek. To okno! Mohl bych zkusit najít stejný dům a stejné okno. Ten ne, ten je moc nízký, ten je zas moc široký… Tady, to by mohlo být ono. Jestli si dobře vzpomínám, Darča ukazovala do třetího patra.

     Zrovna, když Dáreček doběhl k budově, otevřely se dole ze strany dveře a ven vyšly dvě zdravotní sestry.

     „Jsem ráda, že máme aspoň chvilku pauzu,“ řekla první.

     „To mi povídej,“ odpověděla druhá. „Už ani nevím, kolikátá noční služba v řadě to je.“

     Dáreček jim proběhl pod nohama a pokračoval nahoru po schodech.

     Třetí patro bylo tiché a plné pokojů se zavřenými dveřmi. Jen do jedné místnosti bylo otevřeno a svítilo se tam. Uvnitř se radili pan doktor, paní doktorka a další sestry.

     Dáreček čekal, co se bude dít. Pak jedna sestřička vzala stoleček na kolečkách a začala s ním objíždět pokoje. Dáreček si naskočil na spodní poličku a jel s ní. Byla to zajímavá jízda. V každém pokoji se sestra tiše zeptala, jestli je vše v pořádku a jestli někdo něco nepotřebuje. Ale nikde neležela Darinčina babička. Až v posledním.

     Seskočil z vozíku. Babička vypadala dobře. Žádnou dýchací masku na obličeji neměla, usmála se na sestřičku a šeptem jí poděkovala. „Nene, nic nepotřebuju.“

     Dáreček se rozhlédl. Rychle musel sebrat důkaz o tom, že babička se má fajn, a donést ho zpátky Darince.

     Z nočního stolku se odmotalo klubko fialové vlny až na zem. Dáreček kousek vlny ukousl a nacpal si ho do tváří.

     Dveře už se za sestřičkou zavíraly. To ne! Zahrabal nožkama a byl venku v cuku letu.

     Proběhl chodbou, seběhl schody a pod nimi se zase minul se sestrami. Zaslechl jen, jak vzdychají: „Zpátky do práce, noc bude ještě dlouhá.“

     Počkal na autobus v opačném směru, než kterým přijel, a pamatoval si správně, že má vystoupit na třetí zastávce. Odtud už dohlédl na jejich dům.

     Ze zahrady ŠUP! nahoru po popínavém listí a v pokojíku po závěsu zpátky do klece. Tam mohl konečně vyplivnout kousek vlny. Pověsil ho na klec, aby uschnul.

     A usnul poctivým křeččím spánkem.

     „Co to je?“ vzbudil ho ráno Darinčin hlas. Vykoukl z boudičky. Darinka si prohlížela kousek vlny. Zkoumala ho v prstech. „To vypadá jako… Dárečku, tys byl za mojí babičkou?“

     Křeček nakrčil čumáček.

     „A je v pořádku?“

     Ano, zastříhal vousky.

     „Věřím ti,“ odpověděla holčička.

     „Darinko!“ ozvalo se zespoda. „Volá babička. Prý už je jí lépe, dýchá bez masky a brzy ji z nemocnice pustí. Pojď ji taky pozdravit.“

     „Hurá!“ zaradovala se Darinka a rozeběhla se z pokojíčku. Ve dveřích se otočila na křečka a sevřela kousek fialové vlny v dlani.

     „Děkuju za dáreček, Dárečku,“ špitla.

     Křeček se usmál. To nestojí za řeč.