Noční výpravy křečka Dárečka 4

KŘUP! CHŘUP! SKŘÍPY! CVRNK!

     Nocí se ozývaly podivné zvuky, až to Darinku probudilo.

     „Dárečku, co to zase provádíš?“ řekla, když rozsvítila lampičku, kterou měla hned vedle křečkovy klece. Načapala Dárečka, jak stojí na střeše boudičky a ohlodává mříže. Vydávalo to příšerné zvuky. Úplně nejhorší bylo, když se křeček za žbrlení zasekl zoubky, a pak tahal a cukal… až to cvrnklo. Probudil i tatínka s maminkou.

     Rodiče se posadili na postel vedle Darinky a chvilku spolu všichni tři křečka pozorovali. Nepřestával se snažit a neustále hlodal mříže, jako by se chtěl prokousat ven.

     „Proč to dělá?“ zeptala se Darinka. „On chce utéct? Copak se mu u nás nelíbí?“

     „To by neprokousal ani za sto křeččích životů,“ přemýšlel tatínek nahlas.

     Maminka dostala nápad. Zavolala kamarádce, chovatelce křečků, od které si Dárečka přivezli. Naštěstí ještě nespala a poradila jim, aby křečkovi dali do klece něco na obrušování zoubků.

     „Je to hlodavec a zuby mu neustále dorůstají,“ řekla. „Musí si je obrušovat. A když nemá o co, vezme za vděk i mříží. Ten rachot já dobře znám.“

     Maminka se otočila k Darince. „Zítra něco seženeme, ale dnes bude muset Dáreček spát na chodbě.“

     Odnesli Dárečkovu klec a šli si zase lehnout. Darince to bylo líto, ale byla tak ospalá, že stejně hned vplula do říše snů.

     V Dárečkově kleci to na spánek nevypadalo. Pootevřenými dveřmi z terasy pronikal do chodby vlahý noční vzduch a v tom vzduchu se neslo něco neskutečně voňavého. Ta vůně byla sladká… A Dáreček si byl jistý, že kdyby našel její zdroj, nádherně by mu mezi zoubky zakřoupal. Nedokázal tu chuť přemoct. Otevřel si klec a vydal se rovnou za nosem.

     Po popínavém listí slezl do zahrady a proklouzl ven na ulici. Pozvedl čumáček a zavětřil. Prošel několik ulic, až se ocitl u domu, z jehož oken se vůně neomylně linula.

     Díky tomu, že Darinka Dárečkovi předčítala ze svých oblíbených knih, uměl i on rozeznat pár písmenek. Pomalu si přeslabikoval nápis na dveřích: PE-KÁR-NA.

     To by mě zajímalo, co v takové pekárně dělají, že to tak voní, říkal si.

     Dáreček vyhopkal po krabicích u venkovní zdi a jedním z otevřených oken doslova vpadl dovnitř. Tak byl neopatrný! Vůbec nevěděl, co ho tam čeká, a přece se nechal vůní nalákat.

     Za oknem nebylo žádné místo, kde by mohl chvilku stát a z bezpečí vše pozorovat. Na úzkém rámu mu podklouzly nožičky.

     „To ne!“ zavřískl a padal…

     „Co to bylo?“ zeptal se mužský hlas.

     „Já nic neslyšela,“ odpověděla žena. „Asi se ti něco zdálo, mužíčku. Měl by ses taky někdy pořádně prospat.“

     „Dobře víš, ženuško, že pekaři se musejí otáčet i v noci. Obzvlášť v takové malé pekárničce, jako máme my. Nás nikdo nevystřídá, ale čerstvé rohlíčky bude chtít ráno celé okolí.“

     „Vždyť já vím. Taky proto jsem si tě vzala. Že máš takové voňavé povolání…“

     Dárečkovi se líbilo, jak roztomile si spolu ti dva dospěláci povídají. Ale vůbec netušil, kam to spadl. Byla tu tma a pod nohama měl bílý prášek. A ne jen pod nohama – sotva se hnul, rozvířil bílá oblaka všude kolem.

     „Hep-hep-hep… hepčííí!“ nevydržel šimrání v čumáčku.

     „Tak ale ženuško, tohle jsi musela slyšet i ty!“ rozohnil se pekař.

     „Slyšela, šlo to od pytlů s moukou. Jdu se tam podívat.“

     Dáreček nečekal, až ho pekařka objeví, a vyskočil z pytle.

     Pekárna to byla vskutku malinká. Nebyly tu žádné linky ani pásy, po kterých by svištěly rohlíky – jeden jako druhý – do rozpálené pece. Ne, jen uprostřed místnosti stál vál, kde pekař tvaroval pečivo a rovnal je na plech, který pak zastrkával do pícky za svými zády.

     Bylo tu čisto, ale co bylo pro Dárečka horší – byla tu nouze o schovky! Stál u zdi, svítilo na něj světlo a byl jako na ráně.

     Pekařka šmejdila po pekárně dál. Už mě skoro má, lekl se Dáreček. Jestli mě objeví, bude si myslet, že jsem myš, a bací mě smetákem!

     Na poslední chvíli našel skrýš. Hupsnul do proutěného koše. Byl plný nepovedených rohlíků a housek, které nechal pekař ztvrdnout, aby je mohl semlít na strouhanku. Dáreček se zavrtal hlouběji a schoval se pod jednu housku.

     Vůně, která ho lákala, jako by mu vybouchla přímo v čumáčku.

     Tak tohle jsem celou dobu hledal? divil se Dáreček. Suché rohlíky?

     Ale ano, to bylo přesně ono. Nevydržel zůstat potichu, dal se do chroupání.

     Chroup, chroup… bylo to dobré a dělalo mu to dobře na zoubky. Příjemný pocit mu zaplnil celou hlavu, celé tělíčko. Dočista se v něm ztratil.

     „A mám tě, lumpe!“ zaznělo mu náhle nad hlavou. Pekař hartusil: „Kvůli tobě budu muset celý koš na strouhanku vyhodit. Jen počkej, žádné myši ve své pekárně nestrpím. Praštím tě válečkem, až uvidíš hvězdičky!“

     Užuž se napřahoval, když mu žena zastavila ruku.

     „Počkej! To není myš, ale křeček. Určitě někomu patří, jenom se zatoulal.“

     „Zatoulal k nám do pekárny?“

     „No ano, podívej, jak je vystrašený.“ Vzala třesoucího se Dárečka do dlaní. Vynesla ho před pekárnu.

     „Upaluj domů, lumpíku. A sem se radši nevracej. Můj mužíček by byl schopný dát si tě jako křečka v rohlíku – s hořčicí i s kečupem.“

     Dáreček přikývl.

     „I ty hlupáčku,“ rozesmála se pekařka. „Dělám si legraci. Ale teď vážně – huš!“

     Dáreček se vrátil domů a spal až do odpoledne. Posledních pár chvil ho však něco tahalo z pelíšku. Nějaká povědomá vůně. Vykoukl z boudičky. Před klecí stála Darinka a něco schovávala za zády.

     „Ahoj Dárečku!“ spustila holčička. „Maminka říkala, že ti zajedeme do zverimexu pro minerální kámen, aby sis mohl zdravě obrušovat ty tvé dorůstající zoubky. A než se vrátíme, mám ti zatím dát tohle.“

     Když si Dáreček uvědomil, co mu strká do klece, málem vyskočil z kůže. Tvrdé rohlíky už nechci ani vidět! blesklo mu hlavou a zmizel v domečku.

     „Copak, tebe přešla chuť?“

     Chuť… ta nebyla ta špatná… vlastně… byla přímo báječná! Dáreček se vrhl na sušený rohlík a spokojeně chroupal.

     Za Darinkou se objevili rodiče a zase ho spolu pozorovali. Tatínek promluvil: „Můžeš mu jednou za čas usušit starý rohlík nebo patku chleba. Jen nesmí být plesnivý, to by ho rozbolelo břicho.“

     „Uvidíme, třeba mu bude stačit ten minerální kámen,“ řekla maminka.

     „Já myslím,“ uzavřela to Darinka, „že Dáreček sám si vybere, na co bude mít chuť. Viď, ty mlsoune. Hlavně už prosím tě v noci neožírej mříže!“

     Dáreček, s tvářemi plnými rozdrobeného rohlíku, zaprskal na souhlas.