Noční výpravy křečka Dárečka 5

CINKY-LINK! CILI-LINK!

     Do Dárečkovy porcelánové mističky na krmení dopadala s cinkáním zrníčka, a vytvářela tak zvuk toho nejpříjemnějšího budíčku. A co teprve když se k tomu přidala vůně čerstvé zeleniny? To se pak křečkovi lezlo z pelechu jedna radost. Darinka ho tímto způsobem lákala ven z boudičky vždycky odpoledne, když si s ním chtěla hrát. „Vylez, ospalče,“ popoháněla ho.

     Copak mi to Darča dala voňavého do misky? říkal si Dáreček. Čumáček ho neklamal. Bylo to kolečko čerstvé okurky, rozkrájené na čtyři stejné dílky.

     „Než se do toho pustíš,“ zarazila ho holčička, „nechceš zkusit něco nového? Podívej!“ Zvedla před klec plastový balon, který měl oranžovou barvu, ale zároveň byl trochu průhledný.

     Co to je? divil se křeček.

     Darinka jako by mu četla myšlenky. „To je koule na běhání. Jako křeččí zorbing!“

     Darča odšroubovala víko koule. Dáreček se nechal vytáhnout z klece a vstrčit do té podivné oranžové hračky. Darinka měla plné ruce práce s křečkem a s koulí, takže nechala dvířka klece dokořán.

     Svět kolem Dárečka celý zoranžověl. Darinka ho položila na zem a pobídla: „Zvedni tlapičky a opři se.“

     Dáreček to zkusil a koule se s ním rozjela po podlaze. Juchů! zaradoval se. To je paráda.

     Nejvíc se mu líbilo, že ho Darinka nechala volně běhat po všech místnostech v domě. Jen za jedny dveře se nepodíval. A Darča za ně taky nikdy nechodila. Byly nahoře vedle jejího pokojíčku, vypadaly staře a křeček občas zaslechl, jak za nimi kvílí vítr. Taky odtamtud táhl studený vzduch. Bylo to trochu děsivé, a tak to radši víc nezkoumal.

     Napoprvé mu stačilo půlhodiny běhání v kouli a byl pořádně unavený. Naštěstí ho Darinka sama vyndala. „Křečci by tam neměli být moc dlouho. Aby z toho nezblbli,“ usmála se. „Pro dnešek to stačí.“

     Když vrátila Dárečka do klece, chtěl si jít k misce pro zaslouženou odměnu – čtyři dílky šťavnaté okurky. Ale co to? Byly tam jenom dva! Polovinu svačinky Dárečkovi někdo sebral.        Že by nějaký tajemný zloděj?

     Stejná situace se opakovala i dva dny nato. Dáreček šel odpoledne běhat do koule, a když se vrátil, polovina jídla z misky byla pryč. Tentokrát zmizel kousek jablka. Dárečkova oblíbená pochoutka.

     To je divné, přemýšlel křeček. Když jsem uvnitř klece a mám zavřeno, nic se nestane. Ale jakmile vytáhnu paty a Darča zapomene klec zavřít, jídlo je fuč. Musím si na toho zloděje počíhat! rozhodl se.

     V noci, když bylo všude zhasnuto a všichni lidé v domě už spali, otevřel Dáreček klec a vylezl ven. Schoval se v květináči poblíž, s dobrým výhledem na dvířka. Nemusel čekat dlouho. Za chvíli se před klecí mihla jakási bílá šmouha, vlétla dovnitř a zase ven a Dárečkova miska, kam předtím nastražil kolečko mrkve, byla rázem prázdná.

     Dáreček na nic nečekal a rozběhl se za zlodějem. Bílá šmouha byla ale mnohem rychlejší než křeček, a než se rozkoukal, zmizela za dveřmi. Byly to zrovna ty dveře, za nimiž Dáreček nikdy nebyl. Ty staré, se studeným vzduchem a kvílením větru.

     Jak jimi mohl projít? Jsou přece zavřené. Je to snad duch? Dáreček si poprvé všiml, že dole v rohu dveří je díra, kudy by se mohl nějaký malý tvor protáhnout. Třeba křeček. Anebo jiný hlodavec. Cítil, že je na správné stopě, dodal si odvahy a strčil do díry čumáček.

     Za dveřmi vedly schody nahoru. Na půdu. Byla tam zima a průvan si pohrával se smítky prachu všude kolem. Křeček zaslechl seshora šramot. Namíchl se: Ten zloděj se snaží zmizet i s mou mrkvičkou! Zastavím ho, stůj co stůj.

     Půda byla rozlehlá – však se rozprostírala nad celým domem. Pod střechou vedla změť trámů a latí. Naštěstí v tom bludišti Dáreček jasně věděl, kudy má jít. V prachu totiž byly stopy – otisky tlapek drzého zloděje. Křeček je sledoval. Vedly nahoru na trámy. Dovedly ho až k pootevřenému střešnímu oknu.

     „Pomoz mi!“ ozvalo se náhle.

     Dáreček se zmateně rozhlédl. „Kdo to volá? A odkud?“ špitl do přítmí.

     „Tady, dole.“

     Dáreček se nahnul a spatřil bílého potkana, jak visí z trámu jako nad propastí a taktak se drží za poslední drápek.

     „V prachu mi to podklouzlo a spadla jsem.“

     Takže to byla ona. Potkanka! Bílá potkanka s černýma očkama.

     Dáreček jí podal tlapku. Potkance tento jediný pevný bod stačil, aby se chytila, zhoupla a za pomoci mrštného ocásku se vrátila na trám. Užuž se chtěla rozběhnout k oknu, když vtom ji Dáreček povalil a pevně držel.

     „Kdo jsi a proč mi chodíš na jídlo!“ dožadoval se odpovědi.

     „Jsem laboratorní potkan, ale z laboratoře jsem utekla. Už se tam nikdy nevrátím a nenechám se lidmi ochočit. Žiju na vlastní pěst. Kradu, protože… no, nějak se živit musím. Říkám si Bjů.“

     „Bjů?“ divil se Dáreček. „Co je to za jméno?“

     „V laboratoři mě označili štítkem se třemi písmeny: BEW. A ta se můžou anglicky přečíst jako Bjů. Navíc to zní trochu jako beauty, to zase znamená v angličtině krása, víš? A to se mi líbí. Tak si říkám Bjů.“

     Dáreček ztratil řeč. Konečně ze sebe vykoktal: „Ty umíš anglicky?“

     „Když hlodavec vyrůstá v laboratoři, ledacos pochytí,“ odvětila Bjů.

     Dáreček spoustě jejích slov nerozuměl. Třeba – co je to ta laboratoř? Ale jedno mu utkvělo. Bjů a krása, to pro něj bylo jedno a totéž. Jako by nikdy nic nádhernějšího než potkanku Bjů nespatřil. Odpustil by jí všechny krádeže světa, kdyby se mohl ještě chvíli nerušeně dívat na její bílý kožíšek a černá očka.

     Dárečkova pozornost polevila. Bjů toho využila, vysmekla se mu ze sevření a třemi skoky byla u střešního okna.

     „Bye-bye, Dárečku,“ řekla a vyskočila ven.

     Jak víš, jak se jmenuju? blesklo mu hlavou. Pak se vzpamatoval a přispěchal k oknu, aby se přesvědčil, že se jí nic nestalo. Moc nadějí si nedělal, pád z takové výšky nemohla přežít.

     A přece. Ve tmě zahlédl, jak se po střeše míhá bílá šmouha. Bjů ladně poskakovala po hladkých střešních taškách a nakonec zmizela v okapu.

     Do Dárečka jako by uhodil blesk. Omámeně se vrátil do své klece. Nanosil do mističky všechny zásoby krmení, co si nastřádal v domečku, a nechal dvířka celou noc otevřená. Když se ale druhý den probudil, vše zůstalo na svém místě. Bjů už se nevrátila.

     Ani ve dne, ani v noci. Ani v příštích týdnech. Dáreček na ni vzpomínal. Jako dříve dělal křeček radost holčičce Darince a jeho život se vrátil do starých kolejí. Vzpomínka na Bjů byla jako blednoucí přízrak. Dáreček pochyboval, že k jejich setkání doopravdy někdy došlo.

     Ale setkali se. Skutečně.

     A nebylo to naposledy.