Zástupce

Zástupce

Dobrák. Good guy. Hodňousek.

      Označení hodňousek se mi asi líbí nejvíc, protože v něm slyším i trochu toho hovňouska, a to na mě fakt sedí. Teda líbí… za těch třicet-něco let jsem se s tím víceméně naučil žít. Přesně pro mě jsou takové ty self-help knihy osobního rozvoje jako Naučte se říkat NE anebo Nikdy nedělej kompromis. Zrovna jsem jednu takovou audioknihu poslouchal v metru, Rádce opravdového muže, už potřetí, ne že by mi to k něčemu bylo.

      Vracel jsem se domů z práce. Po šíleném pátku, šíleném týdnu. Nechtěl jsem nic jiného než dojet včas na nádraží, stihnout vlak a do sedmi být u ženy a u dcery. Měl jsem to taktak. Ve voze byla hlava na hlavě, jak už to v pátek po pracovních hodinách bývá.

      Vtom se mi i přes sluchátka vedralo do uší něco, co v metru normálně neslýchám. Vzdálený vzlyk, možná výkřik. Nedokázal jsem ještě identifikovat, jestli mužský nebo ženský. Vyndal jsem si pecky z uší a nastražil sluch.

      Nic. Jen hukot soupravy v tunelu.

      Na další zastávce, když se otevřely dveře, se to ozvalo znovu. Zřetelněji, už jsem rozeznal i slova. „Pomoc! Já nevím, co mám dělat!“ Stále jsem původce volání neviděl, ale situace mě začala zajímat. Aspoň nějaké vytržení z páteční rutiny.

      Šlo to zepředu. Pátral jsem očima ve voze před námi. Náhle tam vběhl viditelně rozrušený chlapec. Mohlo mu být tak jedenáct. Zarudlé tváře mu smáčely slzy.

      Nejdřív se jen bezeslovně, takřka zvířecky rozeřval: „Ááááá!“ Znělo to, jako by byl na pokraji zoufalství a šílenství. „Já nevím, kde jsem!“ vmetl do tváře nejblíž stojící paní.

      Nereagovala, měla taky sluchátka a raději se odvrátila na druhou stranu. Kluk se chytil červené tyče a lomcoval s ní jako právě lapený lidoop v kleci. Pak se se vzlykáním svezl na špinavou podlahu.

      Oněměle jsem na to zíral. Dveře se zatím zavřely, rozjeli jsme se a já dál přes okna pozoroval jeho běsnění ve vedlejším voze jako ve výloze. Nebo v televizi, v nějaké hodně ujeté reality show. Šokovalo mě, že si ho nikdo nevšímá. Všichni pasažéři vyvíjeli urputnou snahu dívat se jinam. Nejvíc do mobilů.

      Příští stanice byla moje přestupní. Mrkl jsem na hodinky. Pokud jsem měl stihnout vlak, musel jsem vyběhnout eskalátory a naskočit do prvního metra směr nádraží. Jedině tak bych byl doma včas, abych ještě stihl dceru a její večerní rituál – vykoupat, pohádka, čtení v posteli. V poslední době moje nejmilejší část pracovního dne. Jediná barevnost na šedivém plátně všednosti. Za žádnou cenu jsem si to nechtěl nechat ujít. Potřeboval jsem to, po tom týdnu. Ona mě potřebovala.

      Ale…

      Přece jsem nechtěl dopustit, aby moje dcera vyrůstala ve světě, kde ztracenému dítěti v metru nikdo nepomůže. Jasně, já ji vychovám jinak, líp. Připravím ji. Vštípím jí zásady, jak se v takové situaci zachovat, jak nezmatkovat, jak vyhledat zodpovědnou osobu. Ten chlapec to ale nevěděl a jediná zodpovědná osoba v jeho okolí jsem byl, jak se zdálo, já.

      Zastavili jsme. Jak jsem očekával, vyběhl opět ze dveří, rozhlédl se po podzemním peróně a spustil to své plačtivé: „Já nevím, kde jsem! Já nevím, co mám dělat!“

      Tlačil jsem se s davem k východu a směrem na přestup. Eskalátory byly vpravo přede mnou. Chvíle rozhodnutí – mám přidat do kroku a nechat cizí starosti za sebou?

      „Co se děje?“ přistoupil jsem k ubrečenému klukovi. Sbohem, vlaku za rodinou.

      „Kdo jste?“ vyštěkl na mě. „Co po mě chcete? Nechte mě bejt! Pomoc!“

      Aha, tak přirozená obezřetnost před cizími dobráky se do něj přece jen vtiskla. Bodejť by ne, vždyť to bylo ponaučení poloviny pohádek, od sedmi kůzlátek po Karkulku.

      Lidé se po nás začali ohlížet. Napadlo mě, jestli na jejich ignoranci nebude hrozba potenciálního úchyla až moc. Ale nezklamali. Šinuli se dál jako odpad potrubím, aniž by kdokoli z nich zasáhl.

      „Chci ti pomoct,“ řekl jsem. „Klíčem je klid. Máš nějaký problém?“ Snažil jsem se mluvit pomalu, zřetelně, hluboko posazeným hlasem. Vzpomněl jsem si na pár vyčtených koučingových pomůcek. Taky na tu, že nemám používat slovo problém.

      Zabralo to.

      „Asi… asi jsem se ztratil,“ pípl kluk. Konečně se začal uklidňovat. Utřel si slzy hřbetem ruky.

      Podal jsem mu kapesník. „Tumáš. Na tu bublinu u nosu. Snad nebude tak zle. Jsi v metru. V Praze. Jsi taky z Prahy, ne? Bydlíš tady.“ Poslední věta ani nebyla otázka.

      Chlapec přikývl.

      „No vidíš. Jsi pořád ve svém městě. Já vím, že je velké. Někdy to i mně pořádně zamotá hlavu. Ale nebude tak zle. Prostě se jenom vrátíš domů. Poradím ti cestu, když budeš potřebovat. A chtít,“ dodal jsem. „Kde bydlíš?“

      „Proč to chcete vědět?“ přešel zase do útočného, ostražitého módu.

      „V pohodě, nechystám se vás vykrást. Ani tě unést.“

      Tvář mu zbledla. Pitomče, napomenul jsem se v duchu. Napadlo mě, že mu nejdřív prozradím něco o sobě, třeba ho to uklidní.

      Mezitím dav kolem nás proudil, proudil, až doproudil. Ocitli jsme se dole pod jezdícími schody téměř sami. Zhluboka jsem se nadechl, abych získal čas promyslet si, jak na něj. „Podívej, já třeba bydlím v Nelahozevsi. V takovým červeným domečku, kousek od zámku. Jo, máme v obci zámek, úplně jak z pohádky. Nebyls tam někdy? Není to daleko.“

      Zavrtěl hlavou, ale poslouchal mě bedlivě.

      „Žiju s manželkou a máme dceru. Je o pár let mladší než ty. A jmenuju se Harlan.“

      „Pěkně trhlý jméno.“

      „Však mám taky pěkně trhlou maminku,“ zazubil jsem se na něj. Hned jsem zuby zase schoval. I když jsem neměl žádné nekalé úmysly, pořád jsem si připadal trochu jako velký zlý vlk. Dospělý chlap v rozhovoru s nezletilým – úplně jak z dokumentu o predátorech.

      Konečně se pousmál i on.

      „A co ty. Máš maminku? Kde bydlíte?“ zeptal jsem se.

      „Nemám,“ řekl téměř neslyšně, jako by se za to styděl. „Bydlím v domově.“

      V dětském domově, odtušil jsem. Nevysvětluje to jeho mezery v chování? Ale hned jsem se napomenul: Nevytvářej si žádné předsudky, Harlane. Nic o tom klukovi nevíš, o jeho historii, zázemí… Pak mi to konečně došlo. Rychlé řešení problému, teda pardon, situace, které se celou dobu nabízelo.

      „A co mobil? Kluci jako ty mají už v tomhle věku svůj telefon, ne? Nemůžeš zavolat vychovatelům, tetám, nebo jak jim říkáte?“

      „Vybitej,“ ukázal mi zčernalou obrazovku. „Pařil jsem na něm, dokud se nevypnul. Zvednu hlavu a asi jsem přejel svoji stanici. Vůbec to tu nepoznávám.“

      „To chápu, tady dole je to všechno stejný. No, tohle je přestupní stanice. V centru. Co kdybychom vyjeli nahoru, na povrch? Na denním světle nám to bude líp myslet. A ty mi zatím řekni, z jakého jsi domova. Já si najdu kontakt na internetu a zavolám tam.“

      Připadalo mi to jako dobrý plán, ale ukázalo se, že ani název svého domova nezná. V otázce osobních údajů byl opravdu hodně pozadu na svůj věk. Zavítal jsem tedy v prohlížeči na portál hlavního města, a tam jsem ke svému překvapení zjistil, že v Praze moc dětských domovů není. Nezbývalo než začít obvolávat uvedená čísla jedno po druhém.

      „A tvoje jméno?“ zeptal jsem se konečně na to nejpodstatnější, už s telefonem u ucha, zatímco jsem naslouchal vyzváněcímu tónu.

      „Patrik Hope.“

      Jenže na náměstí nad metrem jsem se dozvěděl, že žádný Patrik Hope v žádném z pražských dětských domovů nebydlí. Je nám líto, na shledanou. Až zástupce ředitele posledního zařízení, kam jsem se dovolal, se mi snažil být nápomocný.

      „Vezměte ho na služebnu městské policie, pane…“

      „Svoboda. Harlan Svoboda,“ vyplnil jsem jeho pauzu.

      „…pane Svobodo. Tam už si budou vědět rady.“

      „Dobře. Tak vám děkuju,“ zavěsil jsem.

      Patrik vedle mě postával sklesle jako marioneta, které přestřihli vodicí provázky. „Mám hroznej hlad,“ hlesl.

      „Pojď, prosím tě.“

      Koupil jsem nám oběma u okénka dva cheeseburgery a zamířil k měšťákům. Měli služebnu nedaleko.

      „Nechce se mi na policii. Zase,“ zamumlal Patrik, přežvykující maso v housce.

      „Co tím myslíš?“

      Místo odpovědi mě poprosil: „Můžeme si to nejdřív v klidu dojíst?“

      Zašel z náměstí do úzké uličky, mimo dohled lidí. Následoval jsem ho, i když se mi tam nelíbilo. Stmívalo se, a tady nesvítily žádné lampy. Byla to spíš taková provozní spojovačka mezi baráky než plnohodnotná ulice. Patrik se opřel o oprýskaná vrata. Zdálo se mi, že se tu cítí jako doma. Opět jsem se v duchu vyplísnil za předsudky.

      Neměl jsem se vyptávat, ale zvědavost mě přemohla. „Cos tím myslel – zase na policii? Měls už někdy problémy se zákonem?“

      To slovo. Problém. Proč mi jen připadalo, že to není Patrik, kdo ho má, ale já?

      Kluk chtěl odpovědět, ale vtom se ze suchého jídla zakuckal a předklonil se. Přistoupil jsem blíž, abych ho poplácal po zádech. „Nech to bejt, stejně to chutná jako podrážka. Dobrý už?“

      „Jo,“ narovnal se. „Absolutně skvělý.“

      Ucítil jsem píchnutí do stehna. Překvapeně jsem shlédl. Ve svalu mi vězela zabodnutá injekční stříkačka.

      „Co to –“

      Zatmělo se mi před očima.

      Ucítil jsem ještě náraz do zad. Nevím už, jestli to byla zeď nebo chodník. Ztratil jsem vládu nad tělem.

      Probralo mě až vyzvánění telefonu. Povědomá melodie. Houpavá, jako ze sna. Sólo na saxofon ze znělky oblíbeného detektivního seriálu mé manželky. Nastavila mi ji tam sama a já byl příliš líný na to ji měnit.

      Manželka a dcera, blesklo mi hlavou a v tu ránu jsem byl bdělejší. Určitě se po mně shánějí. Chtěl jsem si mobil podat, ale nemohl jsem se pohnout. Zatraceně! Nemohl jsem ani otevřít oči. Anebo? Měl jsem víčka dokořán, vytřeštěně jsem zíral do absolutní tmy.

      Ruce jsem měl podél těla, napevno přivázané k trupu. Neorientoval jsem se v prostoru, ale podle tlaku na zádech jsem poznal, že ležím. Telefon nepřestával zvonit. Bolela mě hlava a v puse jsem měl, jak se říká, jako v polepšovně.

      Polepšovna? rozpomínal jsem se. Ne, to bylo něco jiného… Dětský domov! Ten malej hajzlík. Nadrogoval mě. A já mu chtěl pomoct. Pro dobrotu na žebrotu.

      Co se mnou ale chce dělat? Je to člen nějakého gangu? Snad ne obchodníků s lidským masem, zamrazilo mě. Ale co by to bylo jiného? Všechno to začalo, když jsem ho, jako jediný v celém metru, oslovil. Proč jsem to, sakra, udělal? No jo, kvůli své dceři. Udělal bych to znova? Melodie vyzvánění dospěla ke konci a začala od začátku.

      Konečně kdosi hovor přijal. Nebyl jsem to já, já byl pořád spoutaný. Ten neznámý – snad Patrik? – zapnul hlasitý odposlech. Slyšel jsem, jak někdo ve sluchátku dýchá. Mobil musel být kousek ode mě, i když jsem ho neviděl.

      „Pomoc!“ zakřičel jsem. „Pomozte mi, prosím. Já – já nevím, kde jsem.“

      „Pane Svobodo? Snad nebude tak zle,“ pronesl hlas v reproduktoru a v mužově tónu byl znát úšklebek. Poznal jsem ho.

      „Pan… Zástupce?“ podivil jsem se. Zástupce ředitele dětského domova. Poslední, s nímž jsem mluvil. Kde byl Patrik? Znervózňovalo mě, že nevím, kde se ten skrček nachází.

      „Co se to, krucinál, děje? Co chcete?“

      „Chci ti pomoct,“ přešel rázem do tykání. „Klíčem je klid.“

      Jako bych ty věty někde slyšel. „Ty sráči,“ sykl jsem. Odposlouchával mě a Patrika v metru. Zřejmě chlapcův vybitý mobil nebyl tak úplně vypnutý. Nebo byl Zástupce pořád někde poblíž?

      „Harlane z Nelahozevsi, z červeného domečku hned kousek od zámku, jsem tu teď s tvou ženou a dcerou a chci, abys mě poslouchal.“

      Hrklo ve mně. Ale ještě jsem neztrácel naději. Vzpomněl jsem si na knížku o vyjednávacích taktikách, kterou napsal bývalý agent FBI. „Nevěřím ti, chci důkaz.“

      Pak se ozvalo něco, co mi zlomilo srdce.

      „Tati? Tatínku. Míří na mě a na mámu pistolí. Tati, co máme dělat?“ zbytek slov se utopil ve vodopádu vzlyků.

      I když to v té tmě nebylo vidět, zrudl jsem vztekem.

      „Mám pro tebe nabídku, Harlane,“ vzal si zpátky slovo Zástupce. „A věřím, že tato se z tvé strany opravdu nedá odmítnout. Pustím tě.“

      „Můžu za svou rodinou?“

      „Neskákej mi do řeči!“ zaburácel, až to v repráčku zapraskalo. „Odteď se ty staneš mým Zástupcem. A uděláš všechno, co po tobě budu chtít.“

      Polkl jsem. „A když odmítnu?“

      Zástupce se zachechtal. „Ty neodmítneš, Harlane.“

      Znovu jsem pocítil mrazení a hluboký strach o své nejbližší.

      Dobrák, good guy, hodňousek, letělo mi hlavou.

      „Dobrá,“ řekl jsem.

      V místnosti se rozsvítilo. Sevřel jsem víčka, oči se mi z takového přívalu bílého světla rozslzely. Vstoupil Patrik Hope. Sklonil se ke mně.

      „Kapesník?“ nabídl mi. „Na tu bublinu u nosu.“

      Představil jsem si, jak mu ten jeho jedenáctiletý ksichtík rozbíjím o obrubník. Já – dobrák, good guy, hodňousek.

      Už ne.