Tulačka po hvězdách

Tulačka po hvězdách

Běžela jsem zasněženou ulicí a najednou jsem ucejtila báječnou vůni. Hned za rohem byl můj milovanej masnej krám, kde řezník vždycky na konci dne vynášel odřezky do popelnice v postranní uličce. Ale bylo třeba bejt tam včas. Lidi se sice ploužili po zamrzlejch chodnících jak šneci, aby jim náhodou nepodjely packy, ale s tím já problém neměla, mě zdržel Chlupáč.

Slíbil, že když s ním počkám u toho mostu přes řeku, co je široká tak, že na druhej břeh nejde dohlídnout, přijde Dodavatelka a přinese ztvrlý rohlíky a jiný pamlsky. Čekali jsme jak blbci, plechový krabice jezdily sem a tam, a Dodavatelka nikde. Povídám: „Chlupáči, seš si jistej, že chodí každej den za soumraku?“ A on přiznal barvu, že ne. Že prej tady na ni narazil všehovšudy dvakrát. Zatracenej Chlupáč! Je už jak ty lidi – co se stane dvakrát, z toho hned udělaj pravidlo. Zavrčela jsem na něj a upalovala sem.

Měla jsem zpoždění. Už byla nějakou chvíli tma. Nad městem se rozsvítily tisíce malejch sluníček na vysokejch tyčích. Bála jsem se, aby se k řezníkově popelnici nezačaly stahovat kočky z chudinský čtvrti. S jednou, možná se dvěma bych si ještě poradila, i když jsem nebyla o moc větší než průměrná míca. Akorát že ty potvory vždycky chodily ve skupinách. Od chvíle, co jsem přišla do tohodle Města Zázraků, mi tu všechno připadalo naruby. Kočky ve smečkách a my, psi, samotáři. Našinec se tu musel umět otáčet, aby schrastil slušný živobytí, a neschytal přitom jednu ostrou kočičí do čumáku.

Poslední zatáčka a uviděla jsem masnej krám. Vůně zesílila. Ách…

„A mám tě, zablešenče!“

Moje nohy běžely ještě nějakou chvíli dál, než jim došlo, že se nemůžou pohybovat vpřed, že jsem celá nějaká zamotaná do sítě nebo čeho. Kňučela jsem, vrčela, snažila jsem se ty všudypřítomný provázky rozkousat, aby byly pevný, jako by vůbec nebyly z vláken. Měly odpornou chuť. Tak jsem sebou začala mlít, jako by šlo o život. Což s největší pravděpodobností šlo. Síť spadla na zem i se mnou a na hřbetě jsem ucítila kopance podrážek těžkejch bot. Na okamžik jsem přestala dejchat.

„Ten je nějakej divokej. Nemá vzteklinu?“ zeptal se mladej hlas.

„To ti může bejt buřt,“ odpověděl pro změnu starej. „To si zjistěj soudruzi doktoři. Nešpekuluj nad tím a pomoz mi s ním.“

„Myslim, že je to holka.“

„Co?“

„Čuba. Fenka.“

„Na co si to hraješ? Na blbýho Pavlova? Je to zkrátka čokl a za každýho čokla máme prachy. A za prachy šnaps. Takže kušuj a hoď ji do auta.“

Hádaly se nade mnou dva hlasy. Hlasy lidí. Hned, jak jsem si to uvědomila, bylo mi jasný, že jsem v háji a že mi tady síla zubisek nepomůže. Jak si lidi jednou něco usmyslej, dotlačej vás do toho, nebo zloměj. Vždycky muselo bejt po jejich. Dokonce měli i takový kouzelný uspávací včeličky. Zjistila jsem to už jako štěně, a proto jsem, jak to šlo, vzala roha a postavila se na vlastní tlapky. Tohle měla bejt moje třetí zima na svobodě. Druhá ve Městě Zázraků. Jenže mě lapli.

Trochu jsem se uklidnila a čekala jsem, co se bude dít.

„Ta tvoje čubka je chytrá jak vopice. Došlo jí to, už se ani nevzpouzí, hele,“ promluvil starej.

„Já myslel, že program s opicema v ústavu zavrhli, ne? Taky kde bysme asi chytali opice, že jo? Ve starym cirkusu na Cvetnom bulváre?“ podivil se mladší.

„Ale já to přece nemyslel tak, že… To máš jedno, zapomeň na to.“

Poznala jsem, že mluví o mě, a tak jsem zaštěkala: „Dobře. Půjdu s váma. Zkusíme spolu vycházet? Já vás nepokoušu a vy si zas necháte od cesty uspávací včeličky, dobře?“

„Ať drží hubu!“ rozeřval se starej.

Ze sítě jsem putovala do klece a z klece na korbu pojízdný krabice. Jedný z těch velkejch, tmavě zelenejch, co jich bylo plný město. Přehodili mi nad hlavou plachtu. Uvnitř byla tma a smrad strachu. Nebyla jsem tu první. A neměla jsem bejt ani poslední. Uvnitř už bylo i se mnou celkem devět psů. Samí malí podvraťáci jako já. Žádná ušlechtilá ráce. A další prázdný klece. Podle toho, co mi nejdřív našeptával vlastní čumák, jsem nikoho z odchycenejch neznala. Město Zázraků bylo přece jenom obrovský, a i když nejste zrovna zarytym sólohráčem, jako jsem byla já, stejně v něm nemůžete očichat každej zadek, jestli víte, jak to myslim.

Rozjeli jsme se. Po chvíli jsem z nejvzdálenější klece na korbě zachytila povědomej pach.

„Chlupáči?“

„Štěkno, Štěkničko, jsi to opravdu ty?“ zaradoval se ten přitroublej vořech, kvůli kterýmu jsem do toho dneska spadla. Ale nemohla jsem mu to dávat za vinnu. „Já se snad zblázním,“ pokračoval. „Hej, kamarádi, jsme zachráněný! Tohle je ta nejmazanější fenka, co znám. Ta se vylíže z každý šlamastyky.“

„Jestli je tak mazaná, tak proč se nechala chytit?“ zavrčela kysele koule zcuchanejch chlupů z vedlejší klece.

„Určitě to udělala schválně, viď? Aby nás odsud dostala. Mě čapli ještě u mostu. Čekal jsem tam na Dodavatelku až do tmy. A co ty? Žes mě ucejtila a vydala ses mi na pomoc, Štěkničko?“

„Chlupáči, drž tlamu, prosím tě,“ zakňučela jsem a zakryla jsem si tlapkama oči. Tak moc jsem se styděla. Jo, nejmazanější fenka, bejvávalo…  Kde byl můj psí smysl, když jsem ho potřebovala? A co ocásek, proč mlčel? Proč mě nevaroval, že jsou na blízku zlí lidi? Stačila vůně kostí a chrupavek a stal se ze mě nemyslící pytel blech. Kdyby mě už nenakopali ty dva chlapi, nejradši bych si za to nakopala sama.

Jezdili jsme po Městě Zázraků celou noc. Další a další psi přibejvali. K ránu byly klece plný a ani Chlupáč už nedoufal, že nás z toho zázračně vysekám. Myslím, že jsem ho zklamala. Ale to byl v tu chvíli můj nejmenší problém.

Dojeli jsme na místo, kde nás chtěli mít, někde za městem, protože hukot ulic utichl. Strhnuli z korby plachtu a my všichni jsme spustili hroznej štěkot. Báli jsme se se, ale přesto, nebo snad právě proto se tomu nedalo zabránit a z našich psích hrdel se dralo: „Ty, ty, ty! To TY za to můžeš. Zlej, zlej, zlej člověk!“ Štěkali jsme jako jeden smyslů zbavenej tvor.

Starej chlap, co na nás zíral, si z toho nic nedělal. Ani nám nic neodpověděl. Teď už mě před ním nevaroval jen ocásek, zježily se mi i chlupy na hřbetě, ale co mi to bylo platný? Kouřil, smrděl a přitom se zubil, jako by nás počítal. Možná už si představoval ty flašky, co si za nás koupí. Takový, co z lidí dělaj ještě krutější zvířata, než jaký jsou normálně.

Náhle mu přes rameno nahlédla postava v bílym plášti. Fousatej pán. Docela čistej. Rozhodně upravenější než staroch. A voňavější. Na nose měl zvětšovací sklíčka, co lidi nosej, když špatně viděj. Nechápu, proč to vůbec tak řešej, proč si prostě nezvyknou jako my, když nám něco přestane sloužit.  Zajímavý bylo, že ocásek z něj byl zatím v klidu. Nový pán nás okřikl: „Ticho!“ Ale ne zle, spíš tak nějak důrazně. Cosi v jeho hlase nás donutilo všechny sklapnout a jen tak tlumeně, spíš pod pysk, si pobrmlávat. Jako by měl přirozenou psí autoritu, i když to byl člověk.

„To máme dalších patnáct. Kříženci?“

„Jo,“ zachrčel kuřák. „Moc výstavních plemen se venku netoulá, víme? I když mám pocit, že tam máme taky jednoho bernardýna,“ uchechtl se. Asi si myslel, že je vtipnej.

„To určitě,“ nedal se bílej plášť zviklat. „I kdyby ano, mohli byste si ho strčit, víte kam. Říkali jsme malé jedince. Do pětatřiceti centimetrů a šesti kilo.“

„Von je docela maličkej, takovej zakrslej bernardýnek je to…“

„Nechte si to od cesty. A vyložte je. Ale jenom ty se světlou srstí. Nedávno jsme zjistili, že tmaví psi nejsou na monitorech dobře vidět. Ta dnešní várka přijde do haly číslo dvě.“

Bílej plášť se díval, jak nás v klecích vynáší, a něco si přitom odškrával v deskách s papírama.

Řeknu vám, ta hala číslo dvě byla obrovská! Nikdy jsem podobnou budovu neviděla. A uvnitř bylo asi hafbilión psů. Musely tu bejt snad všechny ocásky světa. Když byly klece nás nováčků na svejch místech, otevřely se dveře a vypustili nás do kotců. Každej jsme měli svůj vlastní. Zaslechla jsem Bílej plášť, jak něco vysvětluje mladší ženě – docela sympatická, rozhodně ne se zlým pohledem, spíš bázlivým; a použil přitom zvláštní slovo: „Karanténa.“

Dívčina odběhla a Bílej plášť si stoupnul doprostřed haly, abysme ho všichni dobře viděli a slyšeli. A pak řekl něco, čemu ani taková bystrá hlavička jako ta moje, nerozuměla:

„Vítám tady nováčky. Já jsem Oleg. Tak fajn, sabáčky, kdo z vás už se těší, že poletí do vesmíru?“